Martin Wágner: Negativy z popelnice

Fotograf Martin Wágner (1980) již tři desítky let shromažďuje fotografické negativy. Získává je z pozůstalostí, z blešáků, z půjček i z darů… s cílem objevit kvalitní snímky. Autor ani místo či historický význam nehrají hlavní roli. Ovšem, mnozí diváci začnou v zachráněných negativech objevovat vlastní příběhy. Pravidelně se to děje na facebookové skupině Negativy z popelnice. Martin Wágner publikoval knihu Negativy z popelnice 1900–1945 (2024). Představil v ní neoficiální, osobní snímky mnoha fotografů (leckdy anonymních), často s překvapivě pronikavým kouzlem a přesahem. Pokračuje ve své sběratelsko–kurátorské činnosti a připravuje druhý díl knihy, tentokrát s vročením 1945–1968/9.

Sbíráte negativy, ale profesí jste fotograf. Fotíte zároveň vlastní snímky?

Už ne. Pro mě fotografování neznamená jen to, že chodíte s fotoaparátem, ale že poznáváte svět a dostáváte se do určitých situací, mezi nějaké lidi… fotoaparát je vstupenka do různých prostředí. Dostanete se díky němu do fabriky, stejně jako k někomu domů. Steinbeck píše v knížce Na plechárně, jak jeho kamarád chodil Amerikou jen tak a lidi nechápali, proč to dělá, tak si vymyslel, že se vsadil o sto dolarů a lidi mu začali fandit a pomáhat. Těžko někomu řeknete: Mě by hrozně zajímalo podívat se k vám domů, jak to tam vypadá. Když ale vysvětlíte, že jste student fotografie a vytváříte cyklus o té oblasti, najednou je to pro ty lidi srozumitelné. Já jsem hodně často jezdil fotit na Východ, do Ruska, ale to je také minulost.

Co se tam pro vás změnilo?

Situace v Rusku se začala dost kazit kolem roku 2014 a už jsem si tam se spoustou lidí tak nerozuměl. Mě strašně bavilo, že jsem tam někoho potkal a ten člověk mi ukázal svůj život. Otevřel se, což je snazší vůči někomu náhodnému, kdo se objeví a zase zmizí, než vůči svému sousedovi, kterého budete mít celý život vedle sebe. Mě při těch setkáních bavilo říkat upřímně, co si myslím, a vysvětlovat svůj světonázor.

Jak na to místní reagovali?

Chápal mě ten, kdo byl otevřený a nezasáhla ho tolik propaganda, kterou ti lidé dostávají do hlavy. S Československem měli navíc spojenou nesmírně pozitivní asociaci, což se změnilo, protože najednou už jsme nebyli přátelský stát. Potom jsem si s některými kamarády přestal rozumět, i když do přátelství by politika nebo světonázor neměly vstupovat. Znal jsem tam fotografy, geology, archeology, historiky, ale také úplně obyčejné lidi. Ta etapa se pro mě uzavřela v roce 2019, kdy se podařilo díky naší skupině 400 asa vydat knížku Sibiř. Najednou se částečně uzavřela jedna etapa. A negativy mě fascinovaly od dětství, od momentu, kdy jsem začal fotografovat…

Kolik vám tehdy bylo?

Dvanáct let, fotografovat mě učil dědeček. Určitou dobu bydlel v domku v Ústí nad Labem. Když v roce 1995 umřel a já se probíral jeho věcmi, našel jsem ukrytou krabičku. Byly v ní barevné diapozitivy, na nich nějaká rodina o Vánocích, nevypadali extra šťastně, a najednou koukám, že na diáku je i barák, kde právě jsem. Pak jsem došel k dalšímu diapozitivu a tam byl dům sousedů a na něm velká rudá vlajka s kolem uprostřed a v něm hákový kříž. Člověk si najednou uvědomí, že to místo, které vnímá jako své a má s ním spojené asociace se svou rodinou, tak někdo jiný relativně nedávno s ním měl také spojené asociace se svou rodinou, jenže mluvili jinak a měli jiné hodnoty. Ty diáky sudetských Němců jsem si nechal a až po dlouhé době jsem jeden použil v knize Negativy z popelnice.

Vaše fascinace negativy ale začala zřejmě ještě dřív?

Když jsem

Fotograf Martin Wágner (1980) již t . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář

sinekfilmizle.net