Možná jsme něco minuli… Nad kresbami Kateřiny Piňosové

Prostějovská rodačka Kateřina Piňosová (1973), od druhé poloviny 90. let usazená v Praze, patří od počátku svého díla mezi ty umělce, kteří jsou schopni svoji tvůrčí myšlenku převést jak do formy slovesné, tak výtvarné. Je tedy básnířkou, byť svoji poezii dosud prezentovala pouze jedinou samostatnou knížkou (Housenka smrtihlava, 2000) – a je rovnocennou kreslířkou, malířkou, autorkou objektů, soch a též originálních šperků. Od roku 1995_mozna_jsme15 se na čas počítala mezi členy brněnského parasurrealistického okruhu A. I. V., který svoji filozofii stavěl na konceptu tzv. modrého humoru, čili jakéhosi lyričtějšího derivátu humoru černého, který ve stejnojmenné antologii z devětatřicátého roku definoval André Breton – a od roku 1996 podnes je regulérní členkou Skupiny českých a slovenských surrealistů, jejíž všestranné aktivity se rozbíhají právě z hlavního města.5_mozna_jsme2
Úplně první kresbičky byly vlastně překreslovaná slova – potvory, jejichž úšklebky, tajné posunky a tance ve mně vyprovokovaly náruživou snahu rozšifrovat jejich ,poselství‘ a ,původ‘,“ promlouvá Piňosová ke své genezi dvojdomé autorky. „Jednotlivé potvory se mi začaly před očima shlukovat do siluet a potom, už objevené, žily svůj život – tedy taky můj. Dnes mi připadá, že tyto ,zjevy‘, které jsou nejsilnější […], se prostě narodí. […] Tedy – kreslení jako porod.
V duchu těchto filiací zvolila autorka jako svoji první techniku kresbu, čili nejvlastnější nástroj surrealistického výrazu, pokud jde o oblast výtvarnou – avšak nikoliv kresbu černobílou, kterou dodnes neopouští její kolegyně ze skupiny Alena Nádvorníková, ale kresbu rozhodně barevnou. Na své paletě od počátku a čím dál zřetelněji preferuje bohatě „dýchající“, častokrát až opojně křiklavé tóny, které nechává plně rozeznít na ploše jakési návra5_mozna_jsme3tné indiferentní krajiny, kterou zaplňují a obývají srostlice a mutanti povahy tu více zvířecí, tu snad více lidské. Klíčové jsou pro ni červeň, modř, hnědá, žlutá, zelená. „Sklouzla jsem / Dolů do žluté,“ píše Piňosová v básni Barvy, „Vytvořila jsem / Helmu z modré / Vypila jsem / Červený mrak / A rozhodila své vlasy / Nahoru do šedé oblohy / Vysouložila jsem / Její oranžovou trhlinu / A oblékla si zelený župan / Posadila jsem se do černé lodi / A teprve teď / Mohu zamířit / K široce otevřenému chřtánu / Tvého vlka“.
Příznakem kreseb Kateřiny Piňosové je v prvé řadě jejich hypnotizující atmosféra: výjevy, které se autorce tlačí do pastelů, mají skoro bez výjimky své zřejmé těžiště, a tím jsou oči. Nikoliv však oči plující prostorem, oči zmnožené v různém měřítku a natočené z různých úhlů, jak je známe z obrazů Jindřicha Štyrského, ale oči pevně vsazené do masy těla či hmoty jiné povahy a trvající na svém jedinečném mís5_mozna_jsme4tě: oči do široka rozevřené a hluboce upřené na diváka; oči zkoumavé, vtahující, ba v(y)sávající toho, kdo se do nich dívá. Na patrnou symboliku mj. tohoto klíčového motivu Piňosové výtvarného díla poukazuje František Dryje, který v předmluvě k antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci píše o „zcela výlučném emocionálním a afektivním zdroji“ jejích obrazů, jímž jsou „erotika, sexualita, něha, tenze, agrese atd. a… zároveň sarkastická karikatura téhož“.
Zatímco poezie Kateřiny Piňo5_mozna_jsme5sové dává Dryjeho charakteristice za pravdu, neboť její povaha je až explicitně sadomasochistická, žravá i odhodlaně nastavující své zranitelné tělo (podobně jako „výkřiky“ francouzské básnířky Joyce Mansourové nebo její české souputnice, o generaci mladší Evy Válkové) – prohlížíme-li autorčiny práce výtvarné, vkrádá se nám do mysli spíše představa méně prodchnutá sexualitou, dojem jakéhosi mytického kraje, odsunutého do amorfních hlubin času, kdy lidské vědomí teprve stálo před vlnou civilizačního a kulturního umravnění a vedlo spontánně dialog se svojí animální stránkou, resp. podstatou. V tomto světle se pestrobarevné lidsko-zvířecí stvůry na obrazech Kateřiny Piňosové začínají zdát povědomé – a jejich fixující oči k nám najednou mluví jasnou řečí: možná jsme něco podstatného ve svých dějinách minuli…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *