Malíř Jakub Špaňhel je na české scéně do značné míry výjimkou. Věnuje se výhradně malbě, kterou však nevystavuje ani koncepčním nárokům, ani (de)konstruktivním snahám, ani malbu cílevědomě nevyužívá coby jednoho z klíčových svědků v procesu s dějinami umění. Maluje přímočaře a bez náznaku ironie. Malbu nezpochybňuje ani z hlediska dějinnosti jejího výrazu, ani nevykazuje spodobnění mezi smrtelné umělecké hříchy. Je vlastně až podivuhodně normální. Což v žádném případě neznamená průměrný.
[nggallery id=6]
Většinou si vybírá témata, která jsou pro současného malíře bruslením na tenkém ledě v čase jarní oblevy. Sice je autorem ojedinělé série nočních benzínových pump, většinu jeho tvorby ale pokrývají interiéry kostelů, hřbitovy, akty, květiny, noční městské exteriéry, ale i lustry nebo půllitry. „Květiny jsou pochopitelně dnes víceméně maloměšťácké téma. Umožňují mi ale mnohem širší práci s barvou, protože já jinak raději maluji v temnějších odstínech, v černích a šedích. Stejně tak si vybírám banální témata proto, že mne zajímá, jak z nich udělat dobrý obraz,“ dodává Špaňhel, který navíc maluje rychle a intuitivně. „Většinu věcí udělám napoprvé. Když jsem se obrazu snažil věnovat přespříliš, většinou spíše ztrácel, než získával. Nechávám to na náhodě, na okamžiku, když vidím, že je obraz hotový.“ Ostatně už na škole byl považován za mimořádný talent.
Jeho poměrně konzistentní tvorba se ubírá dvěma směry. Tím méně početně zastoupeným se Špaňhel vydává ve chvílích, kdy si potřebuje od malby odpočinout. Válečkem vytváří z motivů parůžků, půllitrů, patníků, plachetnic, či křížků horizontální pásovité krajiny, což sice v případě prvních dvou jmenovaných elementů působí takto na papíře poněkud směšně, ale zejména kompozice ,hřbitovů‘ v sobě mají cosi z typického českého poválečného lyrismu, konkrétně pak vykazují jistou příbuznost s poetikou krajin Jiřího Johna. V rámci samotné malby se Špaňhel před lety uvedl sérií interiérů kostelů, v jejímž rámci se vlastně dotkl všech témat, která se v jeho malbě objevují dodnes. Na počátku stojí fascinace sakrálním prostorem, vzpomínka přepsaná obrazem na otevřené trvání chvíle. „Nikdy jsem sice nemusel chodit do kostela, ale odmalička mne fascinoval pocit, když do nějakého kostela vejdu. Přece jen je v něm postřehnutelná snaha lidí o polepšení, i když víme, jak to je… Kostel je navíc většinou plný už hotových uměleckých děl, které já následně ‚omaloval‘, čili v nich nějaká kvalita už předem je,“ vypráví Špaňhel.
Jenže přesně v tento moment se na první pohled jednoduché obrazy začínají samovolně komplikovat vlastní hloubkou. Trvání vzpomínky, přepsané povrchem obrazu, je jakýmsi lícem trvání ztráty. Pakliže v souvislostise Špaňhelovými obrazy padají výrazy jako vanitas, zrod či zánik, pak se nejedná jen o samotné posmutnělé motivy kostelů, hřbitovů či prchavé dojmy z měst a benzínových pump, které jsou vlastně jakýmsi paradoxním milníkem a místem ztráty paměti zároveň (kdo z nás si pamatuje, jak vypadá ÖMV na třicátém kilometru od Prahy?), ale i o samotné dějství obrazu. Špaňhelovy rozpité, expresionisticky laděné malby se konkretizují z neforemné změti barev stejně jako interiéry barokních kostelů, světla velkoměst a neóny benzínových pump ze tmy, leč zůstávají na prahu hrozícího zhroucení zpět do chaosu fyzických, nezobrazujících tahů, do mlhavých záblesků světel kdesi v mlze. Ne nadarmo jsou první obrazy z rozsáhlejších sérií vždy přesnější, než ty poslední – vizuální vjem prostřednictvím Špaňhelových obrazů koná sám na sobě pomyslnou pitvu.
Špaňhelova malba se v tomto ohledu ukazuje jako doslova fantazmatická, ukazující své vlastní útroby. Je příznačné, když Špaňhel mluví o tom, že mu jde o dobrý obraz, aniž by však zcela rezignoval na výběr předlohy. Malba obecně má snahu rozložit tvary ve svých útrobách, kde předměty a těla zůstávají coby nestrávené zbytky, a rodit obludná monstra, jež se sama sobě nepodobají. Malba se před námi rozpíná jako zavřené okno do světa, o jehož dřevěné okenice si rozbijeme hlavu pokaždé, jakmile chceme dovnitř anebo ven. Jinými slovy – skrze malbu se svět jako cosi neskutečného vynořuje ze tmy, ale malba jej zároveň staví jako překážku, jako to poslední, co zbývá odstranit. Když Špaňhel maluje květiny, noční města nebo třeba lustry, výrazové možnosti malby narážejí na závazky vůči motivu stejně, jako se motiv brání svému rozpuštění v malbě. Stejně jako vzpomínka, která ztratí své obrysy a stane se pouhým vědomím svého zapomnění. Lenka Lindaurová to v souvislosti se Špaňhelem vyjádřila zcela pregnantně. Jeho obrazy se „stávají výrazem všech ztracených jistot, které přesto mohou zůstat a být citovány už jen jako touhy.“