Pochyby na ramenou ATLANTŮ

Pokud se podíváte na životopis finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2010 VÁCLAVA MAGIDA (1979), zjistíte, že prošel jak pražskou Akademií výtvarných umění (ateliér Zdeňka Berana a Jiřího Davida)

a UMPRUM (ateliéry Jiřího Gebauera a opět Jiřího Davida), tak na teorii zaměřenými institucemi, přičemž v současné době studuje oborovou filozofii na FF UK, kde na katedře visí jeden z jeho obrazů, ale to jen tak na okraj.

Asi bych neměl zapírat, že jsme s Václavem spolužáci; ne že byste to potřebovali vědět, ale velká část našeho rozhovoru je vedena mým poněkud dotěrným a vlastně naivním zájmem, formulovatelným následovně: jak tvoří a tvorbu vnímá či refl ektuje umělec, který podstatnou část času věnuje studiu těch, kteří umění promýšlejí z odstupu?

POZNÁNÍ HRAVOSTÍ

Přestože působí jako respektovaný teoretik i kurátor (připravoval výstavy například pro Galerii hlavního města Prahy, Karlin studios či Galerii Futura), byla by chyba si myslet, že se tvorbě věnuje takříkajíc ve volnu. „Vlastně jsem začal studovat filozofii proto, abych teoretizování o umění založil hlouběji, abych se nemusel stydět za to, co říkám… Záhy jsem ale přišel na to, do problémů, které mě zajímají, musím proniknout hravostí, prací, intuitivně, nikoli tak, že bych filozofii převáděl do vizuální podoby.“ To každopádně neprotiřečí tomu, že erudovanost na poli filozofie či reflexe umění je v jeho díle znát. Stejně tak i výběr témat v posledních dvou třech letech reflektuje zájem o institucionální i řekněme komunikační mechanismy umění a v širším slova smyslu kultury jakožto pole ustanovování a komunikace smyslu. Ty mohou vyplouvat na povrch i v rámci reflexe násilí a autority, jako v případě instalace Otcovo slepé oko (2009), v rámci které Václav vycházel z proslulé fotografie čínské popravy, či konfigurace prostoru a času a následného „zmapování“ v projektu Rekonvalescence (2009), v jehož rámci Václav zaznamenával události svého života a zároveň je zanášel do prostorového schématu.

NA ČÍCH ŽE TO STOJÍME RAMENOU?

A5

Václav Magida

Projekt Atlanti, kterým se prezentoval na Ceně Jindřicha Chalupeckého, představuje čtyři archetypy umělců, kteří jsou každý z jiných důvodů v konfliktu se společností, „čtyři podoby klišé romantického umělce, který stojí v opozici vůči systému.“ Jedná se vlastně o takovou muzeální vitrínku, doprovázenou čtyřmi biografiemi, „tak trochu připomínajícími hagiografie světců.“ Uvnitř vitríny jsou životy těchto svým způsobem uměleckých mučedníků ilustrovány prostřednictvím dětských leporel. „Svou roli tu hraje evokace nějakého muzeálního artefaktu, který manifestuje distanci vůči autonomnímu dílu, které nemůžeš vzít do ruky, které je nasvícené, ovšem tato evokace je ironizována skutečností, že uvnitř vitríny není nic cenného. Je to jen infantilní leporelo, určené k užívání. Přesunem do sféry umění se věc odcizuje fungování v lidském světě, navíc je absurdně nadhodnocená.
Atlanti, svatí otcové zakladatelé, „podpírají stavbu umění jako instituci, v rámci které se udílejí ceny… třeba Cena Jindřicha Chalupeckého. Jakmile se zamyslíme nad uměním, a nad tím, jaké uvažování umění podpírá, dojdeme k paradoxu, kdy jeden ze stále protežovaných modelů je založen na protispolečenském postoji. Atlanty vystavuji v galerii, kterou sponzoruje podnikatel, ale identita umění je zároveň odvozována od těch, kteří stáli v opozici vůči společnosti, přičemž ta opozice může mít různé podoby – umělec jako tvůrce nového světa vs. umění jako společenská instituce; zastánce autonomie umění vs. revoluční přestavba společnosti a podobně. V tomto kontextu je to až směšné, ale tento rozpor patří k věci… Ostatně má práce tento rozpor komentuje, ale zároveň jsem ten, který tento protiklad sám zažívá, tedy alespoň pokud chci fungovat jako umělec na nějaké úrovni a účastním se soutěže o udílenou cenu.

SENTIMENT VŮČI AVANTGARDÁM

Plynule se přesouváme k současnému umění a k jeho povaze. Zajímá mne, jak Václav vidí jeho specifika i úskalí. „V rámci současného umění existuje jistý trend sentimentu vůči avantgardám. Nikoliv k avantgardnímu umění samotnému, jako spíše k pozdějším výkladům a přiřčeným úlohám, které umění mělo plnit. Překonání institucionálních modelů, umění jako model života… Avantgardy ale v jistém ohledu selhaly a současné umění hledá jiné prostředky, jak plnit nějakou společenskou funkci. I já jsem se vlastně nakazil sentimentem k avantgardám. (smích) Byl bych ale skromnější ohledně umění coby přetváření společnosti. Oproti třeba politickému aktivismu má umění svoji svébytnost, jeho autonomie je důležitá už jen kvůli tomu, aby si umění zachovávalo nějakou svoji úroveň, úroveň myšlení, stejně jako estetického cítění.“ S vědomím nesmyslnosti otázky, na kterou žádám odpověď v několika větách, se tedy ptám, v čem Václav spatřuje důležitost umění v současném světě. „To se samozřejmě nedá ve zkratce shrnout, ale umění komplikuje vnímání světa, a zároveň refl ektuje sebe sama. Jedna z hodnot umění spočívá v tom, že je otevřené, že vytváří otázky, na které nelze beze zbytku odpovědět, a zároveň že se nevyčerpává hédonistickým požitkem. Jeho kritická rovina asi spočívá i v tom, že umění nám umožňuje odhlížet od obrazů, které produkuje okolní spektákl, je vlastně důmyslnou kritikou estetizace života. A samozřejmě tím pádem platí, že umění je nejlépe kritické ve chvíli, kdy je paradoxní, kdy se mu dá vytknout to samé, co spektáklu, neboť je vlastně jeho součástí, ale zároveň je jiné.

SROZUMITELNÍ SOUČASNÍCI

Ptám se, zda či jak se podle Václava role umění proměnila, no prostě kde si podle něj současné umění „stojí“. „Jeho role není definitivní. Už se nemůže opírat o někdejší legitimaci, ta ale nebyla nahrazena něčím jiným. Role umění se určitě proměnila, ale vlastně nevím, jak… Není ani teorií, ani politikou, jak se tomu chvíli chtělo, a stejně tak doufám, že není jen spekulací institucí, aby obhájily svoji existenci.
Nakonec otázkou reprodukuji poměrně častou výtku současnému umění, totiž že je vlastně nesrozumitelné a odcizuje se širšímu publiku. „Současné umění hlavně není žádný monolit. Konceptuální projekty jsou často mnohem snáze pochopitelné, než moderna, na kterou jsme si nějak zvykli, přijímáme ji neproblematicky. Vezmi si třeba i všeobecně známé Avignonské slečny, které je interpretovat vlastně složitější, než pojmout projekty, vycházející z problémů a zakoušení současného světa. Jenže to prostě odvisí od zbavení se předsudku, že mi umění má přinášet vizuální neproblematický požitek, nebo mne povznášet. On vlastně stejně nikdo moc neví, co to má obnášet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *