Příběhy z černé skříňky

„Mě z vás snad normálně chytnou depky,“ prohodí se smíchem nad chladnoucím kafem malířka Anežka Hošková, která svou souputnici Laďu Gažiovou (1981) ten večer náhodně doprovází. 1_07_Pribehy1„Mordor,“ mrkne následně směrem k monitoru, na kterém se v reprodukci bezejmenné práce z roku 2004 kolem nešťastně vyhlížející ženštiny stahují mračna a poletují umrlčí hlavy s černými křídly. V tu chvíli mi teprve dojde, že sedíme v kavárně s až nemístně rozjuchaným názvem Ouky Douky. Nad hlavou se nám rozpíná duha Magdaleny Peševy a já se snažím pootevřít malířčinu černou skříňku a zjistit, odkud se v jejích obrazech bere černé tolik, že se její obrazy stávají alegoriemi světa, který se přestal smát.
Což není metafora. V obrazech slovenské kumštýřky, jež z košické Fakulty umění přesídlila do ateliéru malby Vladimíra Skrepla na pražské AVU a dnes studuje v ateliéru Jiřího Davida na pražské VŠUP, se s motivem černé skříňky skutečně setkáte. Rovněž s častým tématem 1_07_Pribehy2oběšenců, včetně poetického obrazu zubaté, která se zhoupla na větvi z žalu nad vlastním údělem pod padajícími hvězdami. Démoni a stíny strnule stojí v klaustrofobních prostorách holých místností a amorfních krajin, oběšené kočky visí z luceren vedle nezúčastněných muzikantů, umrlčím postavám tečou z prázdných důlků černé slzy. Vše je podivně zbavené měřítka, vytěsněného snovou perspektivou a podivnou samozřejmostí.
„Pro mne je černá skříňka jakýmsi symbolem osudu, který je stále při tobě,“ dodává Laďa. „Symboly do svých obrazů vkládám často. Moje tvorba je vlastně hodně narativní, vypráví příběhy. Někdy vychází ze života, někdy z literatury,“ pokračuje a zmiňuje Huberta Selbyho, píšícího o světě, o němž by si ani Hemingway nemyslel, že je to krásné místo k žití. Stejně tak přijde na přetřes masakr v Beslanu či vzpomínky na základní školu. „Svým obrazům každopádně schválně nedávám názvy, nechci být příliš konkrétní.“ Stejně se ptám. Co že to visí z té lampy? „Vzpomínka na sídliště. Děti se občas bavily tím, že oběsily kočku na tkaničce. Hrozný. Tkanička je navíc něco vyloženě jemnýho, drobnýho, až něžnýho, a přitom s ní děcka prováděly tak strašný věci.“ Z rádia právě Lou Reed pěje skladbu Perfect Day. Nesmíte se ale ukvapit – nerad bych ve vás vzbudil dojem, že jsem měl tu čest se Satanovou dcerou. Nad obrazy Ladi Gažiové se mi na mysl nedere slovo pentagram nebo diagnóza, nýbrž citlivost. A to jak v rámci 1_07_Pribehy3reakcí na události, které díkybohu stále ještě nelze považovat za standardní, tak v kontextu skličujících snových kompozic a smyslu pro situace a detaily, jejichž monumentalita je skryta za plentou všednosti. Výtvarná analogie k durasovskému ,příběhu o mrtvé mouše‘, tak nějak by se Ladiny obrazy daly popsat. Krom toho „morbidita je dnes už klišé, stejně tak při hororech se často spíš směješ, než bojíš. Z mé strany jsou dost často všechny ty bizarní motivy pouhou formální hrou, záměrným užitím klišé,“ vysvětluje. „Veselé obrazy bych každopádně dělat nemohla… někdy si sama říkám, jestli snad nejsem úchylná nebo co. (smích) Je to asi i tím, že máma je klinická psycholožka, čili od malička poslouchám příhody lidí, trpících maniodepresemi, co si myslí, co prožívají, jak je to pro ně těžké… Asi jsem tím trochu postižená, každopádně mne to zajímá. Pochopitelně ale musíš moje obrazy brát s humorem, jsou schválně nadsazené, aby se to samo trochu shodilo.“
Abychom však nezůstali jen u té černoty – v malířčině díle, ovlivněném street artem či komiksem (ptám-li se na její oblíbence, jmenuje Laďa například Josefa Bolfa, Vladimíra Skrepla či Václava Stratila, k nimž má formálně skutečně blízko) a využívajícím vyřezávaných šablon a sprejů, naleznete i cyklus, vycházející z východoslovenských cikánských reálií a poetiky, v rámci které pracuje s ornamentikou a výtvarně velice úsporným způsobem pozoruhodně proměňuje detaily z okrajů zorného pole na do sebe uzavřené události.
Na přetřes přijde i Ladin vztah k hudbě, ostatně stála u zrodu kolektivu A.M.180, kde se muzika s výtvarným uměním… a teď se mi chce napsat ‚snoubí jako šero se šerem‘, když už jsme začali tím 1_07_Pribehy4Mordorem, ale v podstatě stačí dodat, že tyto dva žánry v rámci kolektivu A.M.180, jejichž galerie Laďu zastupuje, patří k sobě. Odmalička hrála na klavír, původně zvažovala namísto výtvarnické střední školy konzervatoř. „Ve dvanácti jsem se na Slovensku začala pohybovat v komunitě, obdobné pražské Ladronce. Zakládali jsme kapely, psali jsme naivní texty o lepší společnosti, bojovali jsme jejich prostřednictvím za svobodu zvířat. Bylo to hezké období, tam jsem se vlastně naučila hrát na bicí.“ Po příjezdu do Prahy, to už se psalo nové milénium, hrála nějakou dobu s Petrem ,Bugrem‘ Humpalem, ústřední postavou industriálních Dětí deště, posledním příkladem jejího průběžného hostování je muzikální příspěvek na aktuální album Three Names písničkáře Vaška Havelky (jehož obal mimochodem vyhotovil Jakub Hošek, rovněž člen kolektivu A.M.180).
V současné době Laďa prohlubuje výtvarnou spolupráci se sourozeneckým duem Hoškových – o Jakubovi jste se mohli dočíst v minulém čísle, Anežku laskavým čtenářům představíme příště –, s Anežkou rovněž chystá hudební projekt. „Vlastně už to běží, texty máme buďto napsaný, nebo je průběžně vymejšlíme, takže se dá říct, že máme koncept. Je to jen otázka času, než to rozjedeme.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *