Rafani staví zídku napříč výstavní síní a osazují ji střepy. Vyplňují prostor galerie poraženými stromy, takže do ní nelze vstoupit. Pózují s bílými páskami, jaké museli nosit po válce sudetští Němci, noří obrazy s česko-německými motivy do Baltu. Na vernisáži oblaží publikum vlastním třicetiminutovým potleskem, případně výstavní síň zaplní kouřem, takže na exponáty není vidět, anebo na stěně galerie nechají putovat zamalovávanou a obnovovanou Davidovu hvězdu. Při zkoušce sirén se po dobu jednoho roku buší do prsou, stejně tak na rok se stanou členy komunistické strany. Před nákupním centrem nechají stát auto s puštěným motorem, z něhož se sotva slyšitelně linou nahrané texty. Dokumentaci jejich akcí zachycuje obsáhlý katalog, který vydala Akademie múzických umění v Praze v nakladatelství AMU, Vysoké učení technické v nakladatelství Vutium a Untitled v letech 2022 a 2023 (podepsáni Jozef Ondrík, Rafani, Lucie Černá a Kateřina Štroblová; publikace obsahuje i texty dalších autorů). Na obálce je logo skupiny – hlava štěkajícího psa – ovšem posunuté k nepoznání. Tato skupina vzniklá ze studentů AVU v roce 2000 vystupuje kolektivně. Proto i rozhovor zpracovávám jako vedený jedním hlasem, byť se ho zúčastnili čtyři členové skupiny (z nichž jeden důsledně mlčel a usmíval se).
Vystupujete jako jedno těleso – jak vypadá rozhodování o tom, co budete dělat?
Úplně na začátku, když jsme se založili, jsme to hodně řešili i prožívali, skutečně jsme používali hlasování, vždy musela být většina…
Byl vás lichý počet?
Ne. Většinou jsme byli čtyři, nejvíc nás bylo ve skupině sedm, nejméně tři, ale vždy šlo o to najít průnik. Postupem doby, jak už se známe a potkáváme dlouho, tak už to tak neprožíváme a máme určité věci nacítěné. Děláme je často od začátku v jakémsi konsenzu, abychom všichni cítili, že je to rafanský, že to chceme všichni dělat. Už nehlasujeme.
Vždycky se shodnete?
Střety tam jsou, nejhorší asi je, když má na tu věc každý jiný názor a začne se to zahlazovat. To je velmi nebezpečné. Občas někdo dostane veto a smíří se s tím, aby se to nezakulatilo a zůstaly tam nějaké hrany.
Nebo se může stát, že se nějaká věc nerealizuje, když ke konsenzu nedojde, a člen, který ji prosazoval, si to může udělat jako samostatnou výstavu.
Přichází někdo z vás s nějakým tématem?
My nepracujeme s nějakým tématem. Ta témata už máme dávno. Chápu, že některé věci od nás jsou čteny hodně sociálně nebo hodně politicky, ale není to tak, že by někdo z nás přišel s tím, že se k něčemu musíme vyjádřit. A také si myslím, že každý v tom, co děláme, vnímáme něco svého. Asi každý to, co děláme, vnímáme trošku jinak. Což je asi správně.
Vždycky když na schůzkách někdo přijde s nějakým nápadem, tak se probírá natolik, až se do toho propijou i ostatní členové. Nikdy nezůstane ten nápad v té podobě, se kterou přišel člen na začátku.
Jak často se scházíte?
Kromě léta, kdy jsme odjetý v rodinných záležitostech, každý týden.
Je to velká suma pravidelného času, kdy se bavíme v hospodě ne o blbostech, ale o tom, co pro nás něco znamená, o umění, o výstavách. Myšlenkové toky jsou už tak propletené, že vím, jak bude reagovat ten druhý, takže si nemusíme nic říkat.
A jak dochází k volbě média, které použijete? Podle katalogu se pohybujete mezi akcí, performancí, výtvarnem a konceptem…?
My neděláme ty věci ad hoc. Pořád máme to štěstí, že přicházejí příležitosti. Když jsme například měli vloni v galerii Osmička v Humpolci samostatnou výstavu, věděli jsme to rok.
Osmička byla socialistická výstava. O budoucím socialismu.
Co si představit pod slovy socialistická výstava?
