Asi jste o tom slyšeli – v pražské galerii NoD, sídlící v područí experimentálního prostoru Roxy, vystavoval koncem dubna polský umělec Peter Fuss, leč expozice nesoucí název Achtung! se nedožila ani konce vernisáže. Zhruba po půl hodině, což je dost možná i rekord v délce trvání jedné výstavy, se velkoplošných fotografi í chopili dorazivší členové pražské židovské obce a digitálně upravené obrazy nacistických dozorců, popravujících židovské vězně v koncentračních táborech, demontovali. Postavy bachařů, převzaté z filmů Schindlerův seznam a Pianista, totiž měli na rukou pásky s Davidovou hvězdou. A aby toho nebylo málo, vernisáž se konala 21. dubna, tedy na Den vzpomínky na oběti holocaustu (Jom Ha Šoa, prý náhoda) a navíc v budově, vlastněné židovskou obcí (nevěděl o tom). Dost důvodů, aby se někdo naštval. Ne nadarmo znamená přezdívka umělce v angličtině poprask, povyk či hádku.
Kdo je vlastně Peter Fuss? Těžko říct. Svou identitu pečlivě tají, čili když napíšu, že je to Polák, který se musel rozloučit s ISIC kartou, řeknu tím zároveň vše, co je o něm veřejně známo. Na jeden z dotazníků, jež mu byl před rokem položen webem woostercollective.com a jež se tázal po věku či domovině, odpověděl lakonicky: 1) něco přes třicet, 2) někde v Polsku. Spokojme se tedy s tím. Ne, že by k takovým serepetičkám neměl důvod. Víceméně celá jeho tvorba spadá pod hlavičku tzv. angažovaného umění, tedy takového umění, které se už z principu snaží tnout do živého. Ve chvíli, kdy si děláte šprýmy z papeže, a navíc – co čert nechtěl – z Jana Pavla II., a navíc v silně katolické zemi, ve které někdejší následovník sv. Petra představuje nefalšovanou modlu, pak zřejmě nemůžete očekávat, že vás budou mít všichni bezvýhradně rádi. Připočtěte k tomu Ježíše Nazaretského či polského prezidenta Lecha Kaczyńskiho, k nimž Fuss nepřistupuje zrovna s pietou či bezmeznou úctou a můžete rovnou počítat své nepřátele. Prý jich je dost a o výhrůžné maily není nouze, nechal se slyšet umělec. Kdo ví.
Polská galerie Zero Zer, která artistu angažovaného umění zastupuje, jeho tvorbu popisuje stručně a výstižně: „Peter Fuss ilegálně vyvěšuje své práce na billboardy, prostřednictvím kterých poskytuje hořký komentář života, jež jej obklopuje. Nebojí se vyjadřovat k věcem, které jsou společenská tabu. Jednoduchou a čistou formou komentuje politiku, vztah mezi náboženstvím a autoritou, okázalou religiozitu, společenské problémy a umění.“ Konkrétně jeho sypání soli do otevřených společenských ran (viz peterfuss.com) vychází z pouličního tvarosloví: ze stylu graffi tti či přestříkávaných šablon, doplněných o jednoduchá úderná hesla, čitelná a zároveň pochopitelně mnohdy zjednodušující jak černá reprodukce tváře Che Guevary na tričku prváka z politologie.
Rozpětí jednotlivých vstupů do veřejného prostoru je poměrně široké. Z jednoho billboardu se směji bratři Kaczyński á la ruka ruku myje, na druhém umírá prezident Barack Obama (nevím proč; trochu však připomíná J. F. Kennedyho při poslední spanilé jízdě), na třetím se pod několika desítkami známýchpolských tváří skví provokativní nápis Židé, ven z katolické země!, na jiném zase pod v současné době až výhrůžně působícím arabském znaku zeje nápis: Toto znamená lásku. Na zdech města prasata v uniformách mašírují do války a obléhají ulice. V galerii tvoří portrét nechvalně známého Josepha Fritzela celou stěnu, pod každou tvář je připsáno jiné jméno. Jisté pozdvižení vyvolal Fuss levnou replikou platinové lebky britské umělecké superstar a jednoho z nejdráže prodávaných současných kumštýřů Damiena Hirsta (For the Love of God, 2007). Jelikož se jistý britský novinář nechal slyšet, že by měl stát artefakt pokrytý zhruba devíti tisíci diamanty koupit za zhruba padesát milionů liber, odpověděl Fuss nabídkou, že díky levné polské práci, „kterou všichni dobře znají“, prodá Anglii podobnou lebku, opatřenou bižuterií a bez jednoho zubu, za pouhý „talíř“.
A pak je tu samozřejmě ona nechvalná výstava Achtung!, v rámci níž chtěl Fuss poukázat na praktiky Izraele vůči Palestincům. Fuss jistě není antisemita, viz výše zmíněný billboard. Prostě reje do živého. Faktem je, a toto je čistě osobní noticka, že příliš nerozumím povyku, co si kdo dovolil sundat fotografi e ze zdí, popřípadě rovněž nechápu Fussovo rozhořčení, že se židovská obec zachovala „agresivně“ a „necivilizovaně“ (rozhovor s Fussem naleznete na serveru aktuálně.cz). Jedná se prý o umění; čili o platformu svobodné výměny názorů. Zdá se mi to jako protimluv. Bylo by to asi na širší debatu, ale angažované umění už z principu vstupuje na frontu, kde se „střílí ostrými“. Kritický potenciál obrazu a umění, schopnost montáže a kontrastu nesmiřitelného, z kterého může vzejít až nepříjemně akutní a aktuální nasvícení zvoleného problému, je nutně vykoupena možností odezvy – když se klátí modly, nelze se divit, že se někdo ozve, že to někoho „zabolí“. Pokud ne, jsou modly už mrtvé. Samozřejmě že to není důvod, proč takto „bolavé“ výstavy demolovat. To bychom jich moc neměli… Kritický potenciál obrazů a umění je však zdá se mi zároveň vystaven nároku, který nelze měřit v absolutních termínech („svoboda projevu“, „pouhá výměna názorů“) či jej poměrně kontradiktoricky až zbaběle hájit v případě problémů kouzelným l’art pour l’artismem, proti kterému se angažované umění staví („je to jen umění“, „hájemství galerie je nedotknutelné“). Vstupuje-li umění na pole přítomnosti, kterou exponuje jakožto akutní, pak není nezávazné; ne snad primárně vůči publiku, ale především vůči samotné manipulaci s obrazy, které spájí v konstelace významů.
A ač nejsem politolog, přirovnání hromadných, systematických a organizovaných poprav několika milionů lidí k současné politice Izraele mi připadá přese všechnu složitost konfl iktu… jako úplná blbost. Historicky zkratkovitá, vizuálně neodůvodněná a zbrklá a v kontextu výše zmíněných „náhod“ či „nehod“ jako vyloženě nešťastná. Vážně je s podivem, že si židovská obec sundala tuto výstavu z vlastních zdí na Den vzpomínky na oběti holocaustu? Pokud ano, pak se mi Fussovo angažované gesto zdá poněkud spratkovité.