V Praze teď běží paralelně výstavy dvou fotografů, jejichž příjmení se pěkně rýmují: Stano – a Vano. Obě výstavy (Tono Stano v Městské knihovně, Robert Vano v Tančícím domě) jsou retrospektivní, oba autoři fotí nahá těla, oba jsou původem ze Slovenska. O Tonu Stanovi byla řeč v minulém čísle, teď tedy o Vanovi, Vaňovi, Vaňóvi, Vanyóvi.
Jak vidno, je sice Slovák, ale s maďarským kořenem. A taky veltman, globetrotter. Ročník 1948. V devatenácti emigrant: po vojně to vzal přes Jugoslávii a Itálii rovnou do Spojených států amerických. Roky se živil jako kadeřník a vizážista. Pak ho trochu semlely drogy. Pak začal díky náhodě asistovat těm nejlepším fotografům světové módy. Od čtyřiaosmdesátého fotí po své ose. Pro nejrůznější světové i domácí magazíny, včetně těch nejslavnějších značek jako Elle, Vogue nebo Cosmopolitan. A fotí hlavně módu, reklamu, ale taky portréty – a pak nahaté chlapy, především prvotřídní modely. O tomhle všem na výstavě vypráví skvělý filmový dokument Aloise Ziky Robert Vano – Příběh člověka (2018).
Módní fotka, kde má hlavní roli žena, je podle Vana dost blízko umění. Je stylově i kompozičně nápaditá, hlavně v použití barev; co by jinde znělo přehnaně a nepatřičně, jako ostrá nebo rovnou jedovatá žlutá, zelená, fialová a červená, zní u Vana přirozeně, spontánně, živě. Patřičně. Byl prostě při tom, a sice komplet – svým okem, duší i tělem. Procítil ty fotografie stejně, jako je promyslel. Ve výsledku rezonují samozřejmě vlivy z kulturních dějin, od piktorialismu přes secesi po pop-art, který poznal Vano přímo u zdroje – přes Andyho Warhola, s nímž se potkal v legendárním newyorském Studiu 54 na konci sedmdesátek. Ale možná víc než Warhol se propisuje do některých Vanových prací Alex Katz: popartově laděný realista výrazných barev. Dva příklady: červená na červené – kráska s rusými vlasy, výrazně červenými rty, v červených šatech na červeném pozadí. A pak dáma v klobouku, natočená z profilu, před sebou masu žluté barvy.
Tyhle práce rezonují stejně silně jako nejlepší kusy od Tona Stana. A přitom mají úplně opačnou temperaturu: Stano je chladný, distancovaný, s tělem pracuje jako se sochařskou hmotou; Vano je angažovaný, bezprostřední, tělo druhého je pro něj pořád tělem člověka. A ještě něco: Stano je ve výsledku precizní, až děsivě čistočistý, zatímco Vano fotí někdy skoro až reportážně, jindy stylizovaně po vzoru Miroslava Tichého; kaz a špínu bere jako běžnou součást života – i fotografie.
A pak jsou na výstavě Vanovi „kluci“. Vano je jedním z mála československých fotografů, co fotí soustavně mužské akty, mužskou nahotu. Navazuje tak na tradici započatou Rudolfem Schneiderem-Rohanem a rozvíjenou osobitými, jakkoli kvalitativně různorodými vstupy například Clifforda Seidlinga, Gabiny Fárové, Ireny Armutidisové nebo Václava Jiráska. Fotí samozřejmě krásná těla, dokonalé souhry tvarů a svalů; někdy je v tom trocha křeče, trocha kýče, nezáměrná komika, jako v případě kvarteta, co se cachtá někde v Adršpachu, jindy je v tom ale hlubinné, lehce perverzní, lehce dekadentní mystérium, které jede na stejně intenzivní lince, jako svého času filmy Piera Paola Pasoliniho. Vana jeho objekty evidentně přitahují, pohlcují. Projektuje do nich svou homoerotickou senzibilitu. Mimochodem: Během hodiny, kterou jsem na výstavě strávil, byly ve dvou patrech galerie samé ženy.
Protože výstava je retrospektivního typu, údajně poslední Vanova výstava vůbec, rozloučení s kariérou i diváckou obcí, jsou tady i věci druhořadého významu. Například portréty slavných, Vanovy nápodoby Sudkových zátiší, hra na zmíněného Miroslava Tichého – anebo vyloženě kýčovité pohlednice těch turisticky nejvytěženějších míst Prahy. Ve srovnání s tímhle druhým nebo třetím nálevem, užitnou, nepříliš nápaditou fotografií ale snáz vynikne to nejlepší. Výtvarně pojaté módní práce – a intimní záběry naháčů. Tady je Robert Vano suverénní, svůj. Tady je v první řadě svobodný umělec, a teprve pak fotograf módy, reklamy, zakázek.