Rudolf Dzurko: Jako celej život

Výstava v litoměřické Severočeské galerii výtvarného umění přibližuje celoživotní tvorbu umělce stojícího stále ještě bohužel stranou zájmu velkých institucí. Rudolf Dzurko (1941–2013) se sice narodil na Slovensku, po válce ale rodiče i s dětmi odešli v rámci dosídlování Romů do severních Čech, kde i vyrůstal. Vystřídal mnoho zaměstnání i bydlišť, když bydlel koncem 70. let v Úštěku, skončil v blázinci („protože jsem se stýkal s chartistama“) a hrozil mu kriminál. Vše díky primáři dobře dopadlo, na radu přátel ale z Úštěka odešel zpět do Prahy, kde ovšem přežíval bez bydlení, střídal místa, kde ho známí nechávali přespat, až nakonec za úplatek získal dvě mrňavé cimry, do dalších dvou se naboural. A v Praze již zůstal.
Dzurko, a litoměřická výstava to jen podtrhuje, byl mistrem barev, jeho obrazy jen září a zářit nepřestanou – zásluhou techniky, již používá. Rudolf Dzurko, naprosto bez nějakého formálního školení, přišel s osobitou technikou. K tvorbě totiž nepoužívá barvy, ale své obrazy vysypává z rozdrcených kousků barevného skla, jež na podkladu drží v lepidlovém loži. Jak vzpomíná, již jako chlapce jej kolem Nového Boru (bydleli tehdy v nedaleké Skalici) fascinovaly kusy barevného skla, které se skvěly snad v každé zahrádce. Zajímavé je, jak vidíme z dokumentárního filmu, který o Dzurkovi vznikl v roce 1987, že pracoval bez nějakých náčrtů, musel vše tedy předem vidět ve své fantazii, jež byla jistě bohatá a nezatížená. A témata? Řekneme-li běžný život, je to vlastně dost zužující, Dzurko samozřejmě vycházel z běžných situací romské reality, zároveň je povyšoval. A vezmeme-li jeho portréty, vždy se mu podařilo dostat do výrazu zpodobňovaných mnohé z jejich osobností, ono „vnitřní“. Důležité pro něj přitom bylo vlastní vyjádření, nedělal „umění“. Sám k tomu v rozhovoru pro Revolver Revue 32/1996 řekl: „Mně nezáleží na tom, co o mně píšou druhý, dřív jsem se kvůli tomu zlobil, ale dneska mi záleží jen na tom, co dělám. Já taky nedělám proto, aby se to někomu líbilo, chci, aby se to líbilo mně, abych s tím byl spokojenej.“ A měl být proč. Máme-li jmenovat nějaké spřízněné umělce, za všechny snad Marca Chagalla, anebo Nika Pirosmaniho či celníka Rousseaua. Ale dost srovnávání… Dodejme jen, že v Litoměřicích jsou k vidění i Dzurkovy dřevěné plastiky, leckdy zpodobňující ženské postavy, ostatně žena byla jeho častým výtvarným objektem.
Bylo by zavádějící a vůči Dzurkovi nespravedlivé a neslušné vnímat ho jako nějakého amatéra, naivního sypače skla – kdepak, ani náhodou! Rudolf Dzurko byl skutečným umělcem, jen on přitom věděl, co všechno se za tím skrývá, když například pro RR trochu trpce poznamenal: „Když se já jako cikán chci někde prosadit, tak musím bejt stokrát lepší než bílej, to platilo v mým mládí a platí to dodnes.“ Ostatně dlouhý rozhovor v RR, přinášející i mnohé reprodukce, má všeříkající titul Nejsem žádná vopice. Vše pak doplňuje přepsané vyprávění, z něhož je vidět nejen, že měl na to Dzurko talent od Boha, ale ta témata! Rodinní příslušníci, známí, samé postavičky, nad kterými by takový Hrabal skákal nadšením, Dzurkovo vyprávění si s ním přitom nijak nezadá. Vše je přitom prodchnuto nejen dosti nespoutanou fantazií, ale také láskou k těm všem, o nichž se tak rozpovídal.
Zmínili jsme „velké instituce“, proč tedy nebýt konkrétnější. Tak například Národní galerii tvorba lidí jako Dzurko nezajímala, tehdejší ředitel Milan Knížák totiž prohlásil, že díla romských výtvarníků nedosahují takových kvalit, aby si zasloužila viset v NG – až po protestech za tak ignorantské, a hlavně plošné odsouzení obrátil a několik Dzurkových děl do fondu NG zakoupil. Aspoň tak, přesto je dodnes řada Dzurkových děl buďto v soukromých sbírkách, ale například i v brněnském Muzeu romské kultury, Národopisném muzeu, Slovenské národní galerii, a naštěstí také v Litoměřicích, kde se ostatně právě na podobné „outsiderské“ autory zaměřují. Kurátorce Janě Milota Foltýnové se podařilo soustředit v několika sálech vše podstatné z Dzurkovy tvorby, výstava je doplněna krásným katalogem, a tak nelze než výlet do Litoměřic doporučit. Ostatně, například z Prahy to není tak daleko…