Když jsem v zimě zaznamenala jméno Siegfrieda Herze ve výstavním plánu Centra současného umění DOX v Praze, v duchu jsem si jen vyčinila za neznalost zahraničního umělce. Obzvláště, když byl coby kurátor podepsán Otto M. Urban, jehož výstavy mě nepřestávají fascinovat a jenž mi dovede otevírat nové umělecké světy, významy a propojení.
Brzy jsem zjistila, že sebekritika nebyla (tentokrát) zcela na místě. Siegfried Herz byl veřejnosti neznámý, sám Urban dlouho usiloval o to, aby mu svou tvorbu plzeňský umělec ukázal (ano, Herz vystupuje pod pseudonymem, jehož původ prozradí dále). Podařilo se, a s přechodem Urbana z Národní galerie do DOXu vznikla také možnost představit Herzovo dílo. Na návštěvníky čekaly nainstalované obrazy dlouhé měsíce, až do června tohoto roku. Já jsem se díky reportážím, DOX YouTube kanálu i díky katalogu postupně s Herzovou prací seznamovala, sledovala ho na Instagramu, a jeho obrazy mě hluboce oslovovaly. O rozhovoru jsem uvažovala dlouho, čekala jsem však na otevření výstavy a také se odhodlávala Herze o rozhovor požádat, vždyť se stále jedná o umělce žijícího v anonymitě a izolaci. Interview mi připadalo jako vyrušení, nebyla jsem si jista, zda se jedná o správný krok. Abychom však úvod zkrátili. Odvahu jsem našla a Herz velmi vřele souhlasil.
Vážení čtenáři, závěrem doporučuji zavítat do DOXu na výstavu Siegfried Herz: O lásce, čas máte do září. Nebo zajet do GASKu v Kutné Hoře, kde bude několik prací od srpna také k vidění.
Vypadá to téměř na zásah vyšší moci. Poprvé vaše díla visela právě v DOXu během výstavy Brave New World, kde jste byl příkladem umělce žijícího v odloučení od světa, tedy představitele hikikomori. Původně vás ale prý oslovili jako básníka, ne malíře. Jak se stalo, že na výstavu dorazily obrazy?
V té době mě oslovil umělecký ředitel a zakladatel Mezinárodního divadelního studia Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský a požádal mě o spolupráci na připravovaném představení s názvem Odtržení, které reagovalo na japonský fenomén hikikomori. V rozhovorech, které jsme na toto téma vedli, vyšlo najevo, že také maluji. Na internetu tehdy bylo pár mých starších obrazů. Viliam to zřejmě ukázal někomu v DOXu a ti mě kontaktovali s žádostí o zapůjčení tří obrazů na tuto výstavu, jejíž součástí byl fenomén hikikomori. Všechny obrazy jsem prezentoval bez názvu, protože jsem byl zrovna v období, kdy jsem o své dílo téměř vůbec nedbal. V té době jsem na tom nebyl dobře, a tak u mě převládala apatie a nihilismus. Svoji účast na výstavě jsem si neuměl nijak užít.
Těžko o vás psát jen jako o výtvarném umělci, ačkoliv výstava vašich obrazů rezonuje mediálním prostorem. Vydal jste však také sbírku básní, natočil filmy, skládáte hudbu. Je nějaký obor činnosti, kterému byste se ještě rád věnoval, a dosud nebyl čas?
Napadají mě různé obory, ale nerad bych byl vnímán jako motýl, který sedí každou chvíli na jiné květině a pokaždé jen napůl. Malba je můj primární způsob vyjadřování, domácí přístav, v němž se cítím nejpevněji ukotvený a jímž se mi daří nejpřesněji a nejplněji vyjadřovat to, co žiju a cítím. Věci, které jsem vytvořil jinými způsoby, jsou prozatím v rovině návrhů a skic. Ty můžou fungovat buď samostatně, nebo být v budoucnosti rozvedeny do něčeho plnějšího a hlubšího. V tom je právě trojí problém času, možností a zkušenosti. Jsou chvíle, kdy tenduji například k jasným vizím vlastních módních návrhů a s detailní představou takové módní přehlídky vymýšlím její hudebně-dramatické a výtvarné pojetí. V představách mám ušitou celou kolekci, hudbu jsem si už složil. Potom slétnu na zem a s nohama na zemi se pokouším myslet reálněji. Většinu času pak zase nakonec věnuji malbě.
Tak proto zaujetí návrhářem Thierrym Muglerem, jehož portrét jste namaloval? Jeho parfémy miluji, ale často jsem se setkala s tím, že se lidem buď zcela příčily, nebo si je nemohli vynachválit. Kdo vás, kromě Muglera, z módní oblasti oslovuje?
Ano, Mugler v mém zájmu dominuje. Jeho móda zvýrazňuje ženskou sílu, dodává sebevědomí, důstojnost a má působivou dramatickou eleganci. To, co říkáte o reakcích na jeho parfémy, je zajímavé, protože tvorba osobností, které většinou obdivuji, bývá společností buď bezmezně adorována, nebo kategoricky odmítána. Takže to platí i v tomto případě… Co se týká mých oblíbených tvůrců módy, stále nevycházím z obdivu k tvorbě značek Dior, Givenchy či Balenciaga. V poslední době mám rád například Margaret Howell a Hiroko Koshino.
Jste absolventem střední umělecko-průmyslové školy v Plzni. Pomohla vám v uměleckém směřování či rozvíjení výtvarné techniky?
Před dvaceti lety se tato škola držela dvou pevných pilířů, jimiž byla bohatá teorie a její uplatnění v praxi. Vyzkoušel jsem si tam celou škálu technik, přístupů a postupů, od fresky přes mozaiku až po kreslené plakáty, písmomalířství a řazení písma. Takové zkušenosti považuji dodnes za nesmírně cenné a nepochybně se podílely na rozvíjení mé techniky.
Technika vymývání barev a práce s kávou vás zajímala už v těch letech, nebo jste ji začal používat až později?
Tuto techniku jsem vyvinul přibližně ve svých čtrnácti letech, ale příliš jsem ji nezahrnoval do svých školních prací.
Nemohu se nezeptat – byla to náhoda, nebo jste ke kávě tíhnul už v tak mladém věku? Nebo vás káva zajímá jen v rámci uměleckých vlastností a nejste kávomilec, co se nápoje samotného týče?
Z toho, co si pamatuji, vím, že úplně poprvé jsem kávu použil během malování u tzv. Čertovy kazatelny, což jsou zvětralé karbonské sedimenty v Radčicích u Plzně. Vlivem nešikovnosti se mi vylila část plastového kelímku s kávou na papír, což je pro moji roztržitost typické. Pokusil jsem se tuto nešťastnou situaci využít ve prospěch obrazu. Zdálo se mi, že duch kávy se barevně nachází někde v okrech mezi bronzem a zlatem. To je mi blízké. Také je mi blízká její vůně, která mě provází při tvorbě. Ale určitě nepatřím mezi časté konzumenty kávy.
Na škole jste se také seznámil se sochařem, grafikem a kreslířem Markem Škubalem, díky kterému vzniklo propojení s kurátorem Ottou M. Urbanem. Škubalovu tvorbu jistě sledujete, ale co třeba ostatní spolužáci?
Náš společný přítel, taktéž spolužák, Jan, je pozoruhodný sochař, jehož tvorba je, prozatím, pouze privátní, ale s obdivem ji sleduji. S jinými spolužáky, kteří se již více či méně proslavili, jsem se od maturity neviděl, ale například tvorbu Pavla Příkaského a Karolíny Klimešové se zájmem sleduji a fandím jejich tvůrčí cestě. Je pro mě příjemným zjištěním, že oba v podstatě rozvíjí to, s čím začali už tehdy na škole. Proto vnímám jejich tvorbu jako autentickou.
Prý trvalo poměrně dlouhých pět let, než jste Urbanovi napsal a zaslal svá díla, k čemuž vás prý popostrčila přítelkyně. Co vás brzdilo v odhalení svých obrazů? Bál jste se, že nebudou díla dost dobrá?
Ta díla původně nevznikala s myšlenkou na veřejné sdílení. Chápu, že to může být pro někoho nepochopitelné, ale já se celý život v podstatě nacházím za hranicí zdravé introverze, takže mi nepřicházelo příliš často na mysl, že bych se měl vydat cestou umělce, který by byl na očích veřejnosti, živě obhajoval svoji tvorbu nebo projevoval energickou touhu odhalovat pozadí každého obrazu nebo svého životního příběhu. Neměl jsem chuť kohokoliv přesvědčovat o autentičnosti toho, jak žiju, co dělám a prožívám. Nestojím ani o lítost nad tím, že mám nějaké zdravotní problémy. Způsob, jakým žiju, je pochopitelně poněkud nevšední a bylo mi jasné, že by si ho některá média mohla vyložit nějakým bizarním způsobem, což se už také stalo. Ale reakce diváků mi dávají najevo, že má tvorba mluví dostatečně srozumitelně. Dokonce z reakcí mnoha zavedených umělců vyplývá, že pochopili, že jsem s nimi nepřišel zápolit ani se vtírat do jejich přízně. Můj tvůrčí i lidský přístup je vzdálen jakékoliv soutěži, a proto místo pojmů dobré a špatné raději používám pojmy blízké a vzdálené. Pokud jde o mé obavy, týkaly se spíše toho, že má díla budou svými tématy příliš vzdálená a s konzervativněji pojatým malířským rukopisem mohou mít smysl pouze pro nějaký velmi úzký okruh lidí. Různé reakce z poslední doby mě z této představy vyvedly.
Vaše tvorba je dobře srozumitelná i laikům, snad díky své jisté nadčasovosti. Někdo v nich vidí inspiraci symbolismem či expresionismem. Tíhnete vy sám k nějakému období výtvarného období?
Je pravda, že mám ve velké oblibě přelom 19. a 20. století. Je to doba, v níž se autoři odvážili plně obnažit své nitro i za cenu mimořádného posměchu. Díla té doby byla zároveň jakousi revoltou proti dosavadnímu řádu. Bylo to vášnivé, dynamické a živé, ale také sebedestruktivní, depresivní a nihilistické období. V takto vyeskalovaném kotli se vařila neobyčejně silná díla, která diváka bez problémů přimrazí i dnes, protože vznikala z vnitřní potřeby, plynula z niterného zdroje, a mnohá z nich dokonce nepřestávají být svými tématy stále aktuální. I v současnosti vzniká řada děl, která se mě hluboce dotýkají, například díla Anselma Kiefera nebo Marlene Dumas. Jinak se rád vracím i do starověku k milované antice, která na mě působí i v současné, rozbořené podobě.
Jak vypadá vaše každodennost? Potrpíte si na režim a rituály, nebo volíte volné plynutí tvorby?
Podobu mých dnů ovlivňuje mnoho faktorů. Například v létě nikdy nemaluji, v horkých dnech se cítím mizerně, jsou pro mě černé, smutné a depresivní. Dokážu si představit, kolik lidí u toho teď kroutí hlavou, ale od nejútlejších dětských let se cítím být v úplném vnitřním rozporu s touto roční dobou, na niž většina lidí čeká celý rok jako na spásu. Mojí nejsilnější pohonnou hmotou bývá sychravé počasí s celou škálou tlumených barev, které u mě spouští obrovské vlny invence a produktivity. Proto jsou mé stěny v místnosti, kde tvořím, šedé.
Také málokdy tvořím ve dne, přestože vím, že umělci ve svém ateliéru většinou kladou důraz na tzv. „dobré světlo“. Jenže takové světlo mě zvláštním způsobem odvádí od sebe sama, je příliš extrovertní a invazivní. Čím „horší“ světlo je, tím lépe se cítím a vidím do sebe i do věcí kolem, lépe se mi pak tvoří. K tomu se váže mnoho rituálů, například předem vybraný seznam skladeb, které si musím během malování pustit, specifická jídla, příprava barev, vaření kávy apod.
Váš popis reflexe horkých dní a sychravého počasí v souvislosti s tvůrčími obtížemi a naopak určitou tvůrčí lehkostí a obdobně také seznam hudebních skladeb, které si pouštíte ke své tvorbě, a dlouhá řada vašich oblíbených hudebních tvůrců a interpretů vybízí k otázce, zda se jedná o hlubokou vnitřní vazbu jako možný případ synestezie, tedy vnímání situace více smysly naráz, či je to pro vás naučený rituál. Představují pro vás konkrétní barvy nějaký význam či záměr, se kterým je ve svých obrazech opakovaně bez váhání používáte?
Jedná se o jistý druh synestezie. Hudební tón je pro mě především konkrétní barvou a každá barva má svůj vlastní zvuk. Na každém mém obraze jsou pak v hudebním smyslu tonální, atonální i kakofonická místa. Sluneční světlo mi zní jako vysokofrekvenční, táhlý tón, připomínající několikanásobně zesílené pískání v uších. Čím tmavší barevné spektrum je, tím hlubší tóny slyším. Ostré barvy slyším ve fortissimu, tlumené v pianissimu. Občasné akcenty pestrých a výraznějších barev na svých malbách využívám k imitaci nepříjemných emocí. Barvu kávy slyším přibližně jako violoncello, takže je poměrně univerzální.
V katalogu k výstavě zmiňujete jako jistou uměleckou metu vytvoření filmu. Vy už ale zkušenosti máte, v DOXu je například k vidění vaše videoesej. Zároveň jste tvůrcem, který si vše obhospodařuje sám. Lákala by vás velká filmová produkce?
To je složitá otázka. Velká filmová produkce je kolektivní dílo se značnou finanční zátěží. Mám v hlavě scénář, ale představy o mých možnostech mě zatím nepudí k tomu, abych ho sepsal. Kdybych věděl, že je to realizovatelné, věnoval bych tomu spoustu času. Čím jsem starší, tím víc dávám přednost tomu, co můžu dotáhnout až do samotného konce.
V rámci výstavy je uveřejněna také vaše báseň. Chystáte i vydání sbírky, nebo vás teď více zaměstnává psaní knihy o vašem oblíbenci Richardu Wagnerovi?
Sbírku zatím neplánuji. V současné době jsem rád i za hlemýždí postup na knize o Wagnerovi. Kontroluji, aby v knize nedocházelo k faktickým chybám. Je to pomalá a analytická práce, na kterou nejsem moc zvyklý. Až ji dokončím, bude to pro mě obrovská radost a úleva.
Našel jste během bádání o skladateli informace, které vás třeba překvapily, ať už v pozitivním, či negativním smyslu?
Wagner je pro mě jakýmsi Shakespearem hudby. Doprovázel mě už v dětství, podpíral mě v křehkých chvílích a dodával mi energii, když zrovna docházela. Jeho dílo má totiž několik vrstev, což je pro mě fascinující, zvlášť když se je pokouším prožít všechny najednou. Byli bychom tu opravdu hodně dlouho, kdybych se měl rozhovořit o tom, co pro mě Wagner znamená. Jakkoliv nelze Wagnera pochopit na bázi vytržené a nešťastně zprofanované Jízdy valkýr, není ani možné Wagnera popsat v několika stručných větách, jež by otevřely celý svět jeho díla. O hlubší rozbor se pokouším v knize, kterou připravuji.
Těch informací, které mě během bádání překvapily, by se našlo hodně. Ať už je to vážné kožní onemocnění, které zcela nepochybně ovlivnilo Wagnerovu povahu a může se promítat i do celkového charakteru jeho hudby, nebo jeho neformální chování v podobě spontánního šplhání na stromy, chůze po hradním cimbuří v přestrojení za strašidlo, nebo jeho zatvrzelá nekompromisnost, vždy je do jisté míry možné, díky bohaté biografické literatuře, vysledovat původ těchto problémů, způsobů a tendencí v jeho mládí.
K Wagnerovi se vztahuje i váš pseudonym, Siegfried. Vztahuje se jméno k osudu operního hrdiny, nebo Wagnerova syna Siegfrieda?
Jde o symboliku, vztahující se k legendě, jejíž kostra je klasickou mytologickou individuací. Siegfried je postavou, která už nepodléhá resentimentu, zatrpklosti a upjatému rozhořčení, neprojektuje sebe sama na druhé, neutíká od sebe. Filozofové tomu říkají „legein“, usebrání. To se děje jedině skrze rozhodnutí dotyčného jedince, který poznává bytí ze sebe samého. Symbolem takové vůle je u Siegfrieda jeho meč – Nothung, jímž překonává draka Fafnera, ustrašeně sedícího na zlatém pokladu. Tento drak symbolizuje Siegfriedův protipól, tedy nikoliv jedince s péčí o duši, nýbrž bytost materiální, žijící ve strachu ze ztráty svého zlatého mamonu. Neustálý stres z pozbytí pokladu vytváří absenci vnitřního míru a nepřátelské chování vůči svému okolí. Siegfried vítězí (der Sieg) tím, že se osvobozuje usebráním, a tak si zajišťuje vnitřní mír (der Friede), který se rozprostírá v jeho srdci (das Herz).
Co hudba? Čtyři hudební alba a smyčcový kvartet na motivy básní Vladimíra Holana, skladba pro cello (pozn. k přehrání na YouTube kanálu DOX)… Jakým způsobem komponujete? A kdo patří mezi oblíbence, kromě Wagnera, ať už z klasické, či současné hudby?
Z notového zápisu k akustické interpretaci se zatím posunula pouze skladba pro cello. Ovládám noty, ale nehraji na žádný hudební nástroj. Hudební teorii jsem se učil z dostupných učebnic, přispěla k tomu také moje záliba v kapesních partiturách mých nejoblíbenějších autorů, které jsem si už v dětství nosil všude s sebou.
Pokud jde o mé oblíbence z klasické hudby, jsou jimi Monteverdi, de Sainte-Colombe, Bach, Beethoven, Wagner, Bruckner, R. Strauss, Schönberg, Berg, Šostakovič, Delerue, B. A. Zimmermann, Schnittke a Ligeti. Z českých autorů klasické hudby je to především Suk, Hába, Janáček, Kopelent a Kabeláč. Mimo klasickou hudbu patří mezi mé oblíbence například Kraftwerk, Amanda Lear, Human League, Malaria!, Vicious Pink, Japan, Pink Floyd, DÖF, Klaus Nomi, The RAH Band, Princess Chelsea, Massive Attack, Einstürzende Neubaten, Moloko, Grauzone, Alice et Moi, Austra, Beach House či Taraf de Haïdouks. Z českých The Ecstasy of Saint Theresa, Ventolin, Khoiba, Stinka, Monika Načeva nebo Tornado Lue. Specifickou slabost mám pro rumunskou lidovou hudbu, v níž nacházím ryzí esenci života.
Od krajiny k portrétům, a to především popkulturních ikon a žen, ženských emocí, bolestí, a to i fyzických. Nezastíráte, že jsou obrazy jistým deníkem a ventilem. Přichází po dokončení obrazu psychická úleva?
Úlevný je pro mě pouze samotný proces tvorby. Po dokončení nastává zvláštní stav prázdnoty a smutku. Kdo tvoří, tak asi ví, o čem mluvím. Někdy trvá měsíce, než najdu způsob, jak zachytit konkrétní emoci. Navíc nikdy nemám pocit nějaké stoprocentnosti, dokonalosti a úplnosti. A tato vnitřní nesmiřitelnost a nespokojenost mě žene dál. Často si kladu otázku, zda má tohle všechno nějaký smysl, ale i kdyby nemělo, tvůrčí pud je nekompromisní a proces tvorby nevyhnutelný.
„Domnívám se, že studium ženské tragédie je jedním z prvních stupínků k poznání ženské i mužské duše,“ říkáte v katalogu k výstavě. Zároveň sdílíte na Instagramu i ryze feministické posty. Snad neurazím, když napíšu, že evidentně feministou jste. Co vás vedlo k hlubšímu přemýšlení o problematice? Knihy, vyprávění kamarádek…?
Vedla mě k tomu životní zkušenost, poznávání ženského světa, dílo Simone de Beauvoir a odpor k patriarchálnímu jakož i k matriarchálnímu a jinému dogmatismu. Více či méně skrývaný strach ze zesíleného, samostatně stojícího ženství, které je svébytné a silné mimo společenský předpoklad, není nic nového a objevuje se přímo či nepřímo napříč staletími. Jakmile jednou společnost uvěřila, že existuje něco jako opravdový muž a opravdová žena, tedy jakési modely, do nichž má člověk vyrůst, začala být podezřelá jakákoliv odchylující se svébytnost. Opravdovost a správnost se tu vnímá ve smyslu plnění předpokladů, jež se vztahují k danému pohlaví. Málokdo se ptá na původ těchto předpokladů, na dějiny jejich vzniku a logiku jejich obsahu. A protože se neptáme, přejímáme něco, co je z velké části iracionální. Jde tedy o víru.
Feministická diskuse je však možná jen tehdy, když je zájem na obou stranách. Bez něj se neporozumění pouze prohlubuje a probouzí fanatickou zatrpklost. K tomu, aby taková diskuse mohla nést skutečné plody, je nutné porozumět iracionální podstatě navyklých předpokladů a nahlížet na společnost znovu jako na svazky různorodých biologických individualit, jejichž psychický svět častokrát vyrůstal na staré morálce.
K novému vidění je také potřeba ustoupit od narcistického strachu, že něčí svébytnost je pro naše individuum ohrožující. Jestliže například muž vnímá jakoukoliv ženu jako jakousi obecnou Matku, bude se ho niterně a bolestně dotýkat, pokud se jakákoliv žena rozhodne být bezdětná. Dogmatický předpoklad mu tedy vytváří iracionální averzi, která značně ovlivní jeho psychické zdraví a chování vůči ženám. Úkolem feministické diskuse by mělo být to, aby tento muž pochopil, že žádná obecná Matka neexistuje. Feminismus se bez mužské účasti neobejde. Proto nevěřím jakémukoliv feministickému počinu, který se od mužů odděluje. V konečném důsledku by mělo jít o to, aby se každý člověk dokázal osvobodit od vnějšího předpokladu, a tím dosáhl pocitu, že žije ze svého vlastního zdroje. Problém je ovšem také v tom, že ti, kteří přicházejí v dobré víře dělat velké změny, bývají často idealisté a věří, že to, k čemu došli oni jednoduchým racionálním myšlením, bude stejně snadné pro všechny ostatní.
Hledání porozumění je asi nekonečný příběh, málokdy se diskutuje, spíše jedna strana přesvědčuje o své pravdě druhou a nenechá se zviklat. Často se mluví o bublinách, ve kterých se nacházíme, i proto jsou možná názorové střety tak vyhrocené. Často je mi z toho vzteky a lítostí do pláče, vždyť od smrti Simone de Beauvoir uběhlo třicet let a já mám často pocit, že je debata pořád na začátku… Ale to je takový povzdech.
Naší úlevě může sloužit fakt, že neuplynulo jediné dějinné období bez utrpení a nedorozumění, takže nežijeme v nějaké speciální, jedinečné propasti. Neporozumění je, bohužel, jedna z vlastností bytí, která je dána různorodostí našeho vývoje a rozdílnými zkušenostmi. Přesto se domnívám, že by lidé neměli vzdávat snahu o minimalizaci utrpení a neměli by se přestat snažit o poznání skutečného stavu věcí, i kdyby to mělo být bolestivé, smutné a mělo to rozbít naše zatvrzelá přesvědčení. Vždyť opakem dogmatismu je právě dynamické myšlení. Ale většinou nás drží strach, o kterém tak často píše Vladimír Holan: „Ne, nech mne, děsím se, že k víčku tajemství / měl bych se okem stát.“
Myslíte si, že nucená izolace společnosti v době pandemie přispěla k lepší vnímavosti diváků a přijetí výstavy?
To nemůžu vyloučit ani potvrdit. Co se týká mé izolace, mluvím o ní velmi málo a nerad, protože se jedná o jisté specifické zdravotní indispozice, s nimiž za mě nikdo jiný bojovat nemůže. Myslím si ale, že pandemie způsobila to, že si lidé budou moci uvědomit, že existují reálné situace, kdy se člověk musí učit žít sám se sebou v izolovaném prostředí a čelit různým vnitřním běsům, kterým by jinak hravě unikal. V prvních letech izolace jsem si tím prošel také a nebylo to zdaleka nic snadného. Vím, jak se lidé v takové situaci cítí. Myslím si ale, že témata, která řeším ve své tvorbě, se v lidské společnosti odehrávají i zcela nezávisle na nucené izolaci. Když jsme s Ottou M. Urbanem plánovali koncept výstavy, pandemie stála teprve přede dveřmi. Je zajímavé, jak to celé nakonec zahrálo na strunu nového duchu doby, podobně jako téma sousední výstavy s názvem Vanitas.
Sledoval jste Urbanovy výstavy, než jste se odhodlal mu napsat? Třeba lovecraftovskou výstavu Život je bolestný a přináší zklamání v Plzni?
Poslední výstava, kterou jsem navštívil před mojí izolací, byla Dekadence: V barvách chorobných, Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 v Obecním domě. Jejím autorem byl Otto M. Urban. V té době mi už nebylo nejlépe, a proto jsem se po výstavě potácel v jakémsi bolestném polosnu. Přesto ve mně zůstala nejhlouběji ze všech výstav, které jsem do té doby navštívil. Cítil jsem velikou spřízněnost s tématy obrazů, které jsem tam viděl. Potom jsem několik dlouhých let nepůsobil mimo byt, a tak jsem nenavštívil žádnou další výstavu. První výstava, kterou jsem po těch dlouhých letech viděl, se jmenovala Siegfried Herz: O lásce. Člověka to svádí k magickému myšlení. O výstavách, které probíhaly před tím, mě informoval můj blízký přítel Marek, který mi nosil katalogy, takže jsem získal alespoň představu o tom, jak dané výstavy vypadají a jaká témata řeší.
Instalace a paneláže vaší výstavy prý probíhaly přes fotografie. Nechával jste Urbanovi volnou ruku?
Ano. Domnívám se, že práce kurátora stojí na stejném tvůrčím principu jako v případě sochaře či malíře. Má-li autor ke kurátorovi důvěru, měl by mu dát i možnost chopit se díla a plně realizovat svoji vizi, která je v konečném důsledku také uměleckým dílem. Mám k Ottovi důvěru, znal jsem jeho knihy, způsob, jakým hledá souvislosti mezi jednotlivými díly, a citlivost jeho výběru. Proto pro mě nebylo výsledné uspořádání výstavy zklamáním, ale naopak milým překvapením, radostným a silným zážitkem.
Jaké byly vaše dojmy, když jste výstavu v zimě navštívil?
Edvard Munch kdysi řekl, že jeho obrazy jsou jeho dětmi. Vzhledem k tomu, že to cítím velmi podobně, dojímalo mě vidět své „děti“ v novém světle. Díky Ottovi jsem uviděl své dílo v jiných souvislostech a získal potřebný odstup, který jsem si sám neuměl snadno vytvořit. Nejtěžší bylo připustit si, že se mi taková událost děje.
Měl získaný pohled na vaše dílo vliv i na další tvorbu, přemýšlení o ní?
V jistém smyslu ano. Vlivem pandemické situace čekala výstava téměř rok na své otevření. V tomto období jsem vytvořil značné množství dalších obrazů, u nichž došlo k jediné změně, jíž byla jejich velikost. Na své výstavě jsem si uvědomil, že dělám poměrně komorní formáty, což bylo dáno právě jakousi privátní a intimní povahou mých prací, u nichž jsem během jejich vzniku nepřemýšlel nad tím, že by se někdy podívaly do rozsáhlejších prostor. Teď mě zajímá, jak by vypadaly takové věci ve velkém formátu. Tím ale nemyslím žádnou epopej, formátové megalomanství si zatím dovolit nemůžu.
Z akvarelů na papíře máme dle Urbana očekávat vývoj směrem k oleji na plátně, nedávno jste sdílel také práce sochařské.
Je pravda, že se nyní více zaměřuji na plátna, ale nemám žádný jízdní řád tvorby. Může vzniknout prakticky cokoliv. Kouzlo deníků je v tom, že nemůžeme vědět, kam se budou ubírat další záznamy. Způsob si vybírá mě. Vím, že se chci vrátit alespoň na rok ke krajinám, odpočinout si od lidských tváří. Sochařství mě také nadchlo, ale ve chvíli, kdy bych vám slíbil, že něco konkrétního vznikne, ušil bych si na sebe bič, protože bych se snažil plnit své sliby a přirozené plynutí invence by bylo zbytečně svázáno pocitem viny z neplnění závazku. Potřebuji si zachovat stejnou svobodu, jaká byla v dobách, kdy o mně nikdo nevěděl.
Cítíte na sobě tedy s uveřejněním vašeho díla tlak a očekávání?
Když žijete tolik let v izolaci, odvyknete si trápit se tím, co od vás okolí očekává. Jsem zavázán sám sobě, abych tvořil to, co cítím, a to i za cenu toho, že se to jednou může přestat někomu líbit a zcela odvrátí svůj zájem. To je právě kouzlo té dynamiky.
Ze sociálních sítí vlastním pouze Instagram a i tam cítím, že někdo tvoří, a možná i žije, hlavně pro příspěvky samotné. Nechci to v žádném případě soudit, jen z toho mám zvláštní pocit. Myslím, že lidé by si měli uvědomit, že bez sociálních sítí nepřestanou věci dávat smysl.
Pokud v tvorbě zůstanu upřímný sám k sobě, bude to v pořádku za všech okolností. Nikomu raději nic neslibuji, proto ať nikdo nic neočekává. V překvapení je přece mnohem více radosti. Tlak si člověk většinou vytváří tím, že jej přijme jako něco, na co musí reagovat. Umělec takovou povinnost nemá, nežije-li v totalitě.
Až skončí výstava v DOXu, budou tři vaše obrazy k vidění v GASKu na výstavě k dvoustému výročí narození Charlese Baudelaira Samota uprostřed davu. O jaké obrazy se bude jednat a jste sám příznivcem Baudelaira?
V tuto chvíli mohu prozradit jen to, že představím nový diptych na plátně, zpodobňující dvojici Wagner a Baudelaire, tedy autory, kteří se znali, vzájemně se uctívali a s odstupem času je možné říct, že si byli možná ještě blíž, než sami tušili. Baudelairovy básnické tvorby si velice vážím, byť ji znám pouze ve formě českých překladů. Pokud jde o ně, preferuji zejména ty Holanovy. Jedině on mohl Baudelaira zelektrizovat způsobem, jako to dělá v básni Píseň odpolední: „Byť tvé zlobné obočí / vzhled ti dává cize vzňatý, / neandělsky andělská ty, / s okem svůdným pro oči.“ Na tyto verše jsem myslel, když jsem maloval obraz Empúsa.
„Nebýt znám znamená záviděníhodnou odlišnost.“ Citát Féliciena Ropse uvádí katalog k vaší výstavě O lásce. Vy už tak docela neznám nejste. Sledujete mediální zájem o výstavu, čtete recenze?
Cíleně ne, ale pokud moje blízké okolí shledá nějaký článek nebo recenzi pozoruhodnými, dávají mi o tom vědět. Na jednotlivých textech šlo pokaždé velmi dobře rozeznat, kdo se zajímá o reálné pozadí a kdo si mě dává do kontextu, který je se mnou zcela v rozporu. Pořád platí, že jsem velký introvert, takže radostné stavy nepřichází ani tak s mediálním zájmem, jako spíše s osobními zkušenostmi jednotlivých diváků výstavy.