Když jsem v zimě zaznamenala jméno Siegfrieda Herze ve výstavním plánu Centra současného umění DOX v Praze, v duchu jsem si jen vyčinila za neznalost zahraničního umělce. Obzvláště, když byl coby kurátor podepsán Otto M. Urban, jehož výstavy mě nepřestávají fascinovat a jenž mi dovede otevírat nové umělecké světy, významy a propojení.
Brzy jsem zjistila, že sebekritika nebyla (tentokrát) zcela na místě. Siegfried Herz byl veřejnosti neznámý, sám Urban dlouho usiloval o to, aby mu svou tvorbu plzeňský umělec ukázal (ano, Herz vystupuje pod pseudonymem, jehož původ prozradí dále). Podařilo se, a s přechodem Urbana z Národní galerie do DOXu vznikla také možnost představit Herzovo dílo. Na návštěvníky čekaly nainstalované obrazy dlouhé měsíce, až do června tohoto roku. Já jsem se díky reportážím, DOX YouTube kanálu i díky katalogu postupně s Herzovou prací seznamovala, sledovala ho na Instagramu, a jeho obrazy mě hluboce oslovovaly. O rozhovoru jsem uvažovala dlouho, čekala jsem však na otevření výstavy a také se odhodlávala Herze o rozhovor požádat, vždyť se stále jedná o umělce žijícího v anonymitě a izolaci. Interview mi připadalo jako vyrušení, nebyla jsem si jista, zda se jedná o správný krok. Abychom však úvod zkrátili. Odvahu jsem našla a Herz velmi vřele souhlasil.
Vážení čtenáři, závěrem doporučuji zavítat do DOXu na výstavu Siegfried Herz: O lásce, čas máte do září. Nebo zajet do GASKu v Kutné Hoře, kde bude několik prací od srpna také k vidění.
Vypadá to téměř na zásah vyšší moci. Poprvé vaše díla visela právě v DOXu během výstavy Brave New World, kde jste byl příkladem umělce žijícího v odloučení od světa, tedy představitele hikikomori. Původně vás ale prý oslovili jako básníka, ne malíře. Jak se stalo, že na výstavu dorazily obrazy?
V té době mě oslovil umělecký ředitel a zakladatel Mezinárodního divadelního studia Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský a požádal mě o spolupráci na připravovaném představení s názvem Odtržení, které reagovalo na japonský fenomén hikikomori. V rozhovorech, které jsme na toto téma vedli, vyšlo najevo, že také maluji. Na internetu tehdy bylo pár mých starších obrazů. Viliam to zřejmě ukázal někomu v DOXu a ti mě kontaktovali s žádostí o zapůjčení tří obrazů na tuto výstavu, jejíž součástí byl fenomén hikikomori. Všechny obrazy jsem prezentoval bez názvu, protože jsem byl zrovna v období, kdy jsem o své dílo téměř vůbec nedbal. V té době jsem na tom nebyl dobře, a tak u mě převládala apatie a nihilismus. Svoji účast na výstavě jsem si neuměl nijak užít.
Těžko o vás psát jen jako o výtvarném umělci, ačkoliv výstava vašich obrazů rezonuje mediálním prostorem. Vydal jste však také sbírku básní, natočil filmy, skládáte hudbu. Je nějaký obor činnosti, kterému byste se ještě rád věnoval, a dosud nebyl čas?
Napadají mě různé obory, ale nerad bych byl vnímán jako motýl, který sedí každou chvíli na jiné květině a pokaždé jen napůl. Malba je můj primární způsob vyjadřování, domácí přístav, v němž se cítím nejpevněji ukotvený a jímž se mi daří nejpřesněji a nejplněji vyjadřovat to, co žiju a cítím. Věci, které jsem vytvořil jinými způsoby, jsou prozatím v rovině návrhů a skic. Ty můžou fungovat buď samostatně, nebo být v budoucnosti rozvedeny do něčeho plnějšího a hlubšího. V tom je právě trojí problém času, možností a zkušenosti. Jsou chvíle, kdy tenduji například k jasným vizím vlastních módních návrhů a s detailní představou takové módní přehlídky vymýšlím její hudebně-dramatické a výtvarné pojetí. V představách mám ušitou celou kolekci, hudbu jsem si už složil. Potom slétnu na zem a s nohama na zemi se pokouším myslet reálněji. Většinu času pak zase nakonec věnuji malbě.
Tak proto zaujetí návrhářem Thierrym Muglerem, jehož portrét jste namaloval? Jeho parfémy miluji, ale často jsem se setkala s tím, že se lidem buď zcela příčily, nebo si je nemohli vynachválit. Kdo vás, kromě Muglera, z módní oblasti oslovuje?
Ano, Mugler v mém zájmu dominuje. Jeho móda zvýrazňuje ženskou sílu, dodává sebevědomí, důstojnost a má působivou dramatickou eleganci. To, co říkáte o reakcích na jeho parfémy, je zajímavé, protože tvorba osobností, které většinou obdivuji, bývá společností buď bezmezně adorována, nebo kategoricky odmítána. Takže to platí i v tomto případě… Co se týká mých oblíbených tvůrců módy, stále nevycházím z obdivu k tvorbě značek Dior, Givenchy či Balenciaga. V poslední době mám rád například Margaret Howell a Hiroko Koshino.
Jste absolventem střední umělecko-průmyslové školy v Plzni. Pomohla vám v uměleckém směřování či rozvíjení výtvarné techniky?
Před dvaceti lety se tato škola držela dvou pevných pilířů, jimiž byla bohatá teorie a její uplatnění v praxi. Vyzkoušel jsem si tam celou škálu technik, přístupů a postupů, od fresky přes mozaiku až po kreslené plakáty, písmomalířství a řazení písma. Takové zkušenosti považuji dodnes za nesmírně cenné a nepochybně se podílely na rozvíjení mé techniky.
Technika vymývání barev a práce s kávou vás zajímala už v těch letech, nebo jste ji začal používat až později?
Tuto techniku jsem vyvinul přibližně ve svých čtrnácti letech, ale příliš jsem ji nezahrnoval do svých školních prací.
Nemohu se nezeptat – byla to náhoda, nebo jste ke kávě tíhnul už v tak mladém věku? Nebo vás káva zajímá jen v rámci uměleckých vlastností a nejste kávomilec, co se nápoje samotného týče?
Z toho, co si pamatuji, vím, že úplně poprvé jsem kávu použil během malování u tzv. Čertovy kazatelny, což jsou zvětralé karbonské sedimenty v Radčicích u Plzně. Vlivem nešikovnosti se mi vylila část plastového kelímku s kávou na papír, což je pro moji roztržitost typické. Pokusil jsem se tuto nešťastnou situaci využít ve prospěch obrazu. Zdálo se mi, že duch kávy se barevně nachází někde v okrech mezi bronzem a zlatem. To je mi blízké. Také je mi blízká její vůně, která mě provází při tvorbě. Ale určitě nepatřím mezi časté konzumenty kávy.
