Hvězda všetečného tvůrce Vikiho Shocka (narozeného 1975 v Praze) se rozzářila v ten nejpříhodnější čas: nad chmurnými roky fin de siècle. 
Tehdy autor v duchu svého pseudonymu šokoval především jako básník: nejprve knížkou milostné lyriky navlečené v oprášeném kabátě dada (Dvakrát opakované ňadro, 1999), poté sbírkou variací Baudelairových „malých básní v próze“ (Karel Bodlák – Květy bodláčí, 2001) či manifestačním holdem svým mistrům a předchůdcům (Negropolis aneb Irracionálno dobyto!, 2003). Zřetelná ohlasovost a vysoký citační index v této poezii živily jiskrnou absurdní komiku – a postmoderní střih textů se tu vracel k různým modelům avantgardního umění.
Dalo se čekat, že živoucí fantazie Shockovy poezie se nespokojí jen s řádky veršů a vydá se svůj další výraz hledat i do oblasti vizuálního umění. Druhou polovinou devadesátých let jsou datovány první autorské kresby, záměrně naivního, primitizovaného rukopisu, kterým občas probleskne satirická hyperbola. Za východisko tu, více než v básnických textech vydávajících se na průzkumy možných světů, slouží žitá zkušenost, metafyzika chvíle – rea lita však pod náporem autorovy ruky ochotně nabývá expresivních tvarů a
ve znaku má hýřivě barevný úšklebek. Ve stejné době vznikají první Shockovy koláže – a tuto metodu, kterou zakládá princip ready-mades, čili přesazování prvků z různých předloh do nového obrazu, autor přijal za svůj druhý nejvlastnější způsob vyjádření.
V žánru koláže se Viki Shock, podle svých slov, inspiroval u Iva Medka Kopaninského (1936), podobně nonkonformního tvůrce z pražské periferie, v jehož bohatém díle se spontánně překrývají vrstva literární s vrstvou výtvarnou a echa folkloru ozvučují prostory surrealismu: tu hledíme na magickou scenérii, jejíž symbolická významovost je rozevřena od absurdní grotesky po temnou existencialitu, tu na totální doslovnost, záměrně banální kreaci, která ožívá jen sama sebou. Shock si z Medkova rukopisu osvojil právě toto přecházení mezi dvěma krajními polohami, tajným smyslem a evidentním nesmyslem – a k tomu se vydal na svobodnou cestu napříč dějinami uměleckých stylů devatenáctého a dvacátého století, z nichž často čerpá podklady i stavební prvky pro své kolážované práce.
Shockovy ,lepené obrazy‘ jsou dvojího druhu. U těch prvního typu, podobně jako v dílech Maxe Ernsta, kterému bývá objev koláže připisován, poutá divákův zrak zprvu výchozí scéna, konkrétní výtvarné dílo – a teprve poté nově vsazený prvek, vždy prudce kontrastního, rozrušujícího rázu. Mezi Monetovými lekníny tone hlava ženy, Munchův Křik tlumí komiksová postava, z víru Kandinského abstraktní kompozice vystupuje robot s dívkou v náručí, na záda osamělých chodců na sto let staré novinové fotografii dopadají tlapy jaguára. Hra dvou rozdílných skutečností, prolnutí nesourodých příběhů, střet tajemného s profánním vnáší do koláží jako základní hodnotu efekt šoku a překvapení. Sotva se zabydlíme ve známé krajině, už je tu neznámý motiv, který ji surově přesadí do nového kontextu: kontemplaci promění v hrůzu, strach ve smích, meditaci přetrhne dusotem techniky, melancholii převrátí v grotesku. Druhý typ koláží Vikiho Shocka postupuje obráceně: reprodukce, na níž je umístěna bohatá 
konstelace symbolických objektů, je buď anonymní, anebo mizí, ba zaniká pod nánosem nových skutečností. Tu si bere slovo vír předmětů, slov, lidských těl či jeho částí, které se svobodně pohybují obrazem – koláž se mění v krasohled, kterým autor radostně třese a vytváří další vizuálně atraktivní varianty: svůj imaginární autoportrét, vizuální pocty Davidu Lynchovi, markýzi de Sade či dokonalosti ženských křivek. Emotivní náboj celku se drolí mezi jednotlivosti a jejich významové vztahy; obrazy se zaplňují, houstnou a ,zrychlují‘ v duchu komiksu či pop-artu.
Snad je vývojově příznačné, že Shockovy práce prvního typu, tedy obrazy, v nichž je zřetelná míra čistoty, respektu k předloze, kterou narušují jen náhlé útoky osamocených cizorodých prvků, dominují v autorově tvorbě z posledních let. Koláže z této doby se zjednodušují a prosvětlují – byť s rizikem, že ne při každém náhodném setkání přeskočí jiskra poezie a původní zobrazení splynou v nový, autentický obraz. Zatím poslední Shockova sbírka veršů Tiché odpoledne na zaprášené půdě (2006) a též říjnová přehlídka jeho nových ,lepených obrazů‘ v pražské kavárně Obratník toto autorské směřování od nasycenosti k askezi, od bujarého chaosu k umírněnosti potvrzuje: explozivní grotesku střídá mírně nostalgický humor, bezuzdná demytizace boha, lásky a smrti couvá před dotírající realitou. „Je to už moc dlouho / co jsme se naposledy nadechli // moc dlouho od té doby / kdy se potopil náš koráb,“ píše Viki Shock v jednom z textů své nové knížky.
