William Kentridge je renomovaný současný umělec z Jižní Afriky, známý především svými díly propojujícími divadlo, performanci, tanec, hudbu a film v prostorových instalacích – ale nejen to, jeho díla vycházejí z důkladného výzkumu zabývajícího se migrací, rasismem a komplexní společenskou historií Evropy. Kentridge se narodil v Johannesburgu v roce 1955 jako Afrikánec. A jako pro Afrikánce litevsko-židovského původu („Litvaka“) je jeho fascinace evropskou historií přirozeně osobní, stejně jako je pro něj osobní i dlouhý a komplikovaný vztah Afriky s Evropou. Kentridgeova výstava The Battle Between YES and NO v Kunsthalle je prakticky retrospektivou jeho nejranějších děl a skvostů z tvorby posledních let, všechny propojené zmíněnými tématy, včetně site-specific diorámatu se starým známým Franzem Kafkou v hlavní roli.
Politické dějiny Evropy a Jižní Afriky se v letech 1989–1990 osudově protnuly; v té době bylo Kentridgovi 35 let a věnoval se především kresbě a grafice, zároveň však v Johannesburgu působil jako mladý herec a režisér. Koneckonců, než se rozhodl stát umělcem, studoval v Paříži na počátku 80. let herectví a pantomimu, přičemž právě tehdy na něj zapůsobily experimentální surrealistická prolnutí médií filmu a divadla Jana Švankmajera a magické techniky a efekty loutkové animace Jiřího Trnky. V roce 1989, kdy po pádu Berlínské zdi následovala sametová revoluce, začala se rozpadat i bývalá holandská kolonie Jižní Afriky, ve které bílá menšina vládla v rámci tehdejšího apartheidu. Na počátku 90. let se pak Václav Havel a Nelson Mandela stali náhlými symboly svobody po celém světě; jeden představoval pád komunismu (proti kterému brojil kapitalistický Západ nebo obecně pravice), zatímco druhý představoval pád apartheidu (proti kterému se zásadně stavěli komunisté a socialisté, a tedy obecně levice). V kontextu Kentridgeova života byli oba jeho rodiče advokáti, kteří hájili oběti represivního systému apartheidu, a on sám byl jako student jeho aktivistickým odpůrcem.
Kromě díla Dopis Felicii (2026), které je osobitou poctou Kafkovi a čerpá inspiraci z úryvků z jeho románů, deníků a dopisů, včetně několika adresovaných jeho snoubence Felicii Bauerové, je rovnocenným ústředním dílem výstavy To Cross One More Sea (2024), videoinstalace v prostorově inscenovaném prostředí evokujícím plavbu lodí na volném moři; toto dílo vychází z jeho komorní opery The Great Yes, The Great No (2024) a zrcadlí skutečnou plavbu skutečné lodi, která vyplula z kolaborující Vichistické Francie pod velením maršála Pétaina. Dne 24. března 1941 vyplula z Marseille na Martinik loď s 350 uprchlíky, plná „Židů, komunistů, svobodu-milujících, svobodo-myslných a surrealistů“. Na palubě Kentridgeovy surrealistické bárky se nacházejí postavy s květináči místo hlavy (hravá aluze na anglický výraz pro konzumenty marihuany, „pothead“) spolu s André Bretonem, Josephine Bakerovou, Diegem Riverou, Fridou Kahlo, Lvem Davidovičem Trotským a s africkými politickými a literárními osobnostmi Frantzem Fannonem s Aimem a Suzanne Césarovými ze hnutí Negritude. Někteří ze zmíněných byli na palubě skutečné lodi, ti ostatní čekali na jejich přivítání.
Příhodně vystaven je i původní plakát s titulem Válka mezi ANO & NE (1989), který odhaluje, že mezi těmi vehementně volajícími „ANO“ a těmi, kdo křičí „NE“, vzniká pouze šum, který vede k zaslepenému příklonu k jedné či druhé straně (Ano proti Ne). Toto chápání hluboce ovlivňuje jeho tvorbu, obzvlášť v této rozsáhlé a ohromující výstavě pod kurátorským vedením Christelle Havranek, která zahrnuje rekonstrukci jeho ateliéru i závěrečnou codu – site-specific poctu jeho zahradě jako jeho nejosobnější múze.