Letos v březnu měl pětašedesátiny, takže výstava, co mu běží v Galerii hlavního města, je jasně jubilejní, bilanční. Je to retrospektiva všeho, co za skoro půlstoletí ve fotografii zvládnul. Odkud vyšel, kam došel. Z čeho vyrostl, jaké specifikum pro sebe postupně našel, jak ho zkultivoval, dotáhnul k dokonalosti. V jaké tvůrčí nice se zabydlel. Kde je umělecky doma.
Hlavně možnosti
Tono Stano. Rodák ze Zlatých Moravců, od osmdesátého do šestaosmdesátého roku student na pražské FAMU. Společně s Peterem Župnikem, Kamilem Vargou, Mirem Švolíkem, Vasilem Stankem, Rudem Prekopem nebo Jánem Pavlíkem reprezentant takzvané nové vlny (česko)slovenské fotografie, která vzala do kola postupy a prvky výtvarné postmoderny. Navenek koncept, experiment, hra; stylizace, inscenace, aranžmá – uvnitř pak erotika, komika a taky jistá míra podvratnosti, pokud jde o kánon, a nejen fotografický, ale obecně umělecký, kulturní, potažmo společenský. Vcelku docela osvěživé víry a proudy, které ukázaly, že fotografie jako médium má na sklonku normalizační totality nejenom východiska, ale i výhledy – nejen meze, ale hlavně možnosti.
Stano začínal dokumentárně, na hraně fotoreportáže. Pak začal realitu před objektivem stylizovat, upravovat, pašovat do ní cizorodé prvky podle svého gusta. To všecko hlavně v exteriéru, ve městě, v otevřené krajině. Zajímal se o kazy a trhliny, rozkopanou ulici, divočinu staveniště jaderné elektrárny. Když našel jako hlavní téma člověka, stáhnul se do interiéru. Jistě i proto, že začal pracovat s nahotou, primárně ženskou. Takže potřeboval intimitu, soukromí. – Ke krajině se ale po dekádách vrátil, na výstavě jsou mimo jiné k vidění záběry obřích, geometricky střižených objektů, rozházených na louce nebo po řídkém lese; jako by právě přistály po dlouhé cestě vesmírem. Lidský prvek je tady minimálně, dominují zářivě bílé objekty; cizí proti domácímu, umělé versus přírodní.
Nejdřív krása, pak erotika
Tělo ale u Tona Stana rychle zvítězilo. Akty jsou v jeho díle středobodem, těžištěm. Kolem nich se točí vše ostatní. Vlastně všecky ty další věci – od portrétní tvorby až po plakáty nebo výjimečně koncipovaný časopis Raut z kraje devadesátek – působí na výstavě dvojím dojmem: buď jako odlesky, doplňky, druhořadá stafáž, anebo jako zárodečná matérie, obrazný humus, z nějž vyrostlo to hlavní.
Stano pracuje s tělem jako s objektem. A pracuje s ním velmi poučeně. Jako by si chtěl nejdřív odbýt všecky kanonizované věci, projít všecky možné linky, které se od těch snímků rozbíhají. Rezonancí, ať bližších, nebo vzdálenějších, jsou patrné desítky. Od avantgardistů napojených hlavně na surrealismus, jako Man Ray nebo Edward Weston, od fotografů reklamy a módy, jako Helmut Newton, přes lehce aberovanou sexualitu, které dává průchod ve svém díle třeba Nobuyoshi Araki, až po klasiky československého fotografického aktu od Františka Drtikola přes Miloslava Stibora po kýčaře typu Tarase Kuščynského. Stano si z nich ale nebere inspiraci, spíš se vůči nim vymezuje. Ovšem citlivě, jemně, vlastně s úctou a díky.
Ta objektivizace těla připomíná ve výsledku sochařské umění. Stanovy fotografie jsou výrazně výtvarné, inscenované, nejčastěji mramorově bílé maso na černém pozadí. Je to tělesnost, jejíž sexualita je potlačená ve prospěch estetické ladnosti tvaru, povrchu, kompozice. Ty fotografie jsou nejdřív krásné, pak erotické. Jejich senzibilita je chladná, daleko distancovanější než například u Františka Drtikola. Jistě i proto, že Drtikolova vizuální skladba je dynamická, roztančená, skoro akční, jakkoli pracuje s geometrickým členěním prostoru. Stano je monolitický, mlčenlivě trvá. Ustálil se, vizuálně zjednodušil, obsahově minimalizoval. Jeho nejslavnější fotky se obratem zavrtají do vizuální paměti jako rozložené akordy minimalistů v hudbě.
Vše pod kontrolou
Stano je fotograf-sochař, ale taky fotograf-malíř, fotograf-divadelník, fotograf-performer. Jako náležitě mapuje dějiny fotografického aktu, orientuje se taky v možnostech různých uměleckých druhů, sleduje metody, nástroje, úhly pohledu. A znovu i v téhle probírce možností je v jádru vitalita, tlumená vášeň obrodného, nikoli ničivého typu. Stano buduje. Je slastný, nikoli strastný. Jeho práce vyvolávají pozitivní dojem – na rozdíl třeba od zmíněného Arakiho, anebo ještě spíš Hanse Bellmera, morbidního dekonstruktéra ženského těla, pracovníka ve službách temné stránky libida, respektive mortida sadovského typu.
A ještě něco vyneslo Stanovy práce na vrchol tuzemské fotografie po roce 1989. Preciznost, totální dokonalost provedení. Zatímco eroticky motivované koláže Karla Teiga, kde hraje prim ženské ňadro, ukazují všechnu nedokonalost a špínu mechanické práce s předlohou, veškerou nerovnost střihu nebo zvlnění podkladového materiálu – Stano má vše pod kontrolou. Je chirurgem fotografie. Mistrem vyvážené a dokonale nasvícené kompozice, ale taky čistého a ladně vykrouženého tělesného materiálu, s nímž pracuje. I tyhle postupy a vstupy módně-reklamní fotografie ale drží na uzdě. Pořád je to ve výsledku umění. S veškerým významovým potenciálem toho slova: Stano umí (řemeslně), jeho dílo je krásné (estetické) – a výrazově nezaměnitelné (čili umělecké). Asi jako v poezii posledních dekád Ivan Martin Jirous anebo v próze Alena Mornštajnová.
Bobřík odvahy
Dějiny československého aktu formovala, a ještě spíš deformovala doba. Různě intenzivní projevy totality s sebou nesly různou míru prudérnosti, štvaní proti nahotě jako braku, pornografii, dekadentnímu pseudoumění, co rozkládá jak rodinu, tak školu čili základy státu. V poslední dekádě tahle hysterie znovu sílí. Veřejnoprávní rozhlas měl před sedmi lety problém s Hollinghurstovým „penisem nad koulemi“. Kladenské divadlo Lampion pak muselo před pár měsíci stáhnout hru o tom, jak přicházejí děti na svět. Výstava Tona Stana v Galerii hlavního města Prahy má tedy ještě jednu důležitost. Je zkouškou. Takovým bobříkem odvahy. Sebereflexe a dospělosti zdejší společnosti. Díky i za tuhle fazetu.