Mám-li být trochu osobní, malíře Jakuba Hoška (1979) si poprvé vybavuji v devadesátých letech, kterak společně se svou sestrou, rovněž výtvarnicí Anežkou, obrážel výstavy či koncerty a z periférie kultury i životního stylu činil už jen svojí přítomností pohyblivý střed. Výrazný typ už tenkrát, člověk si ho pamatoval tak nějak přirozeně.
O dekádu později, už jako absolvent ateliéru malby Vladimíra Skrepla na pražské AVU, figuruje na české kulturní scéně jako jeden z nejvýraznějších malířů, kterému jeho neobvyklé obrazy vynesly loňskou nominaci na Cenu Jindřicha Chalupeckého, a zároveň coby člen nezávislého kolektivu A.M.180 (www.am180.org) jako promotér, který společně se Štěpánem Bolfem, Danem Dudarecem či Anežkou Hoškovou dociluje toho, že můžeme chodit i na jiné kapely, než Red Hot Chili Peppers nebo Deep Purple. Namátkou třeba na Liars, Smoga, Final Fantasy nebo Enon. Kolektiv zároveň provozuje galerii, ve které se už tři roky každé dva týdny otáčejí výstavy mladých výtvarníků, kterým panující stav tuzemské výtvarné scény začasto vůbec neumožňuje vystavovat.
„Kolektiv vznikl v době, kdy jsme pocítili, že nám tady něco schází, a naskytl se nám za docela dobrejch podmínek prostor v klubu Utopia v Bělehradské ulici. Chtěli jsme se aktivně podílet na změně, protože kdo to za tebe udělá, budeš čekat do smrti? Musíš si to udělat sám, navíc je to inspirace i pro ostatní, ukázka, že to jde. Snažíme se nějak sami před sebou obstát. Tu galerii děláme z nadšenectví, nepodáváme granty, nájem platíme ze svýho. Když vyděláme na koncertech, což se stává málokdy, tak to jde zpátky do nájmu.“ Neboli princip DIY v praxi, který v případě výtvarného umění pohříchu supluje roli státních institucí. Výběr kumštýřů je široký, nezřídka se pro dotyčného či dotyčnou jedná o výstavní premiéru, v rámci které si začínající umělec vůbec může vyzkoušet, co expozice vlastního díla obnáší. Nehledě na potřebu konfrontace s cizím pohledem, která umělce zbavuje samomluvy.
Propojení nezávislé hudební scény a současné výtvarné scény se v Hoškově případě promítá i do vlastního díla. „Původně jsem chtěl být architekt, ale nejvíc mě inspiruje hudba. Důvod, proč muziku nedělám, je pochopitelně ten, že na to nemám, nebo si alespoň myslím, že ne. Zkoušel jsem různý věci, nakonec jsem ale zjistil, že je mi výtvarný umění nejbližší, i když uspokojení z hudby je nakonec možná silnější. Proto mě hudba zajímá pořád a pomáhá mi v práci.“
Hudební motivy se v Hoškově tvorbě objevily už v případě instalace Pokojíček z roku 1999 (spolupráce s Markem Therem), parafrázi na iluzorní manifestace a úniky ze stěn jizeb, na jejichž dveře se rodiče nikdy nenaučili klepat, popřípadě objektů/maleb Casino (2001). V roce 2002 Hošek vytvořil cyklus obrazů, ve kterých se hudba, konkrétně pak francouzské šansony, staly integrální součástí výtvarného projevu. „Tehdy jsem poprvé začal pracovat s konceptem, týkajícím se hudby, a s písmem, s textem. Každý ten obraz je dělaný na základě poslechu nějaké skladby. Někdy se v obraze objeví název skladby, někdy se jedná o úryvek z textu. Je ale pravda, že ty obrazy se zas až tak neliší od těch ostatních.“
U Hoškových obrazů na první pohled zaujme technika vyřezávání, šablon na jedno použití a ručního tisku. „Měl jsem vždycky vztah k street artu, kde se šablony používají, ke grafice, ke kresbě, která tvoří základ mojí práce. Dlouhou dobu jsem jenom kreslil, až jsem si řekl, že by bylo dobrý expresivní způsob kresby a kresebnou, tvrdou linku, převést na plátno, aniž bych to měl ušpiněný. Zjistil jsem, že štětcem to nejde, proto jsem začal používat šablony.“ Výsledkem je ostrá, až technická malba, lavírující mezi bizarními figurálními motivy a abstrakcí, klasickým vyprávěním textové povahy a jakoby dadaistickou zkratkou.
V rámci média malby, se kterou se v současné době ponejvíce spojuje gestičnost, expresivní práce s barvou a syrovost, působí Hoškovy obrazy přinejmenším atypicky. Jejich abstraktní povaha vyvěrá v čistou a precizní stylovost, jejíž tvarovou a kresebnou soběstačnost však paralelně nabourává využití figurálních motivů. Ty však ani neumožňují prvoplánové obsahové čtení, ani je nelze redukovat na surrealistickou koláž. Deštník si v Hoškových obrazech nedává rande s šicím strojem – tohle není situace divoké kontrastní schůzky, ale soužití po deseti letech (byť bizarního) manželství, kdy úspornost sdělení podivného páru přivádí náhodnou návštěvu minimálně k nechápajícímu údivu.
Důrazem na využití anatomických prvků si rovněž nepomůžeme. Hošek sice využívá tělesných motivů, zakotvených kdesi mezi sadismem a pitvou, leč obraz není ani bezprostřední vizuální vivisekcí, ani imanentním dějem biomorfních tvarů. Texty situaci jen komplikují – jejich obsah se zdá být často nesouvisející s výtvarnou stránkou díla (chceme-li vůbec do obrazů vnést toto rozlišení), a divák, který by je chápal jako návod, bude zřejmě zklamán jejich mnohoznačností.
Dívat se na Hoškovy obrazy tak evokuje situaci, kdy sice chcete cosi sdělit (možnost přijímat sdělení lze v tomto směru chápat jako inverzi možnosti toto sdělení reprodukovat), ale vazba mezi slovy vám nedává žádný smysl. Což nijak neprotiřečí faktu, že Hoškovy obrazy jsou samy o sobě evidencí konsistentní artikulace, která se pouze vzpírá konvenčnímu čtení.
„Jednou jsem se o sobě dočetl, že sdělení mých obrazů je nejasný. Ale já to mám v programu, chci lidi trochu znejistit. Chci dělat věci zneklidňující a rafinovaný, abys na ně musel chvíli koukat, a pak objevil nejasnost, která tě zaměstná. Moc ukecaný věci jsou často pomíjivý.“ Chodí-li někdo do galerie jako do samoobsluhy idejí a počitků, je pochopitelně zklamán. Medvídka Pú ani Aničku malířku nevedeme. „Dělám často věci sice osobní, ale odosobněný technikou. Díky zvolené technice pracuju hodně systematicky, proto si ty věci musím připravit dopředu. Další věc, na které si zakládám, je ironie. Vyloženě osobní věci skrze malbu ventilovat nemůžu – odkryl bych na sebe všechno. Některý věci by na sebe člověk práskat úplně nemusel, už jen proto, že to taky nikoho nemusí zajímat. Rád montuju věci do sebe, smutek s radostí, násilí s něžností… Proto je tam často i text, který závažný téma vyváží nějakou vtipnou hláškou a naopak.“
V současné době Jakub Hošek jednak uvažuje o převedení maleb do třetího rozměru a práci s objektem (podrobnosti si zatím necháme pro sebe), navíc se rozvíjí spolupráce s Anežkou v rámci sourozeneckého tvůrčího (i DJského) dua Indie Twins, které se v současné době malířkou Laďou Gadžiovou rozrostlo do trojčat. Společnou výstavu tria jste mohli nedávno vidět v pražské galerii NoD, společný monumentální obraz, který je zároveň předzvěstí další tvorby, byl v listopadu k vidění v galerii UMPRUM.
Mimochodem, na vernisáži zněla z reproduktorů kapela Mono. A nebyl to jen akustický bonbónek. Rytmus tvarů a hudby se propojily v organický celek, až by jeden myslel na Gesamtkunstwerk. Obraz a hudba do sebe zapadly jako… no, však víte. Kdybych chtěl být vulgární, řekl bych, že to byl výtvarný pich měsíce.
Repro archiv Jakuba Hoška