Usínání do noci

Obrazů Martina Kuriše (narozeného 1973 v Kutné Hoře) si cením z důvodu, pro který si Gertrude Steinová zhruba před sto lety cenila první kubistická plátna Pabla Picassa: rád se na ně dívám. A rád se k nim vracím jak pro další a nové příběhy, které se v nich jakoby samospádem otvírají s nejbanálnějším 10UsinaniDoNoci1detailem, tak pro jejich vizuální bohatství samotné. Neboť Kurišovy výjevy si otevřeně protiřečí s módním konceptualismem, s důrazem přikládaným jednorozměrnému nápadu a jeho šokantnímu provedení, a soustředí se na obsah. Ten je generován úzkým a důvěrně blízkým společenstvím typizovaných postav, které své symbolicky i dějově nabité situace prožívají na pozadí imaginárních krajin, vyrostlých z plodných odkazů k Brueghelově renesanční drobnomalbě i výtvarnému naivismu v škále od Rousseauových exotismů po venkovského kronikáře Václava Žáka.

Ke Kurišovu dílu, systematicky rozvíjenému od druhé poloviny devadesátých let, se dá vracet a ,listovat‘ v něm10UsinaniDoNoci2 copy skoro nekonečně: nejen pro napětí mezi plánem krajiny (do nějž je vepsán reálný kraj Děčínska, kde malíř žije a pracuje), a figurální konstelací (nasycenou archetypálními, častokrát starozákonními citacemi a poukazy) – ale také pro vnitřní dimenzi jednotlivých postav. Na jejich tvářích, v gestech i držení těla, v atmosféře, kterou kolem sebe neodvolatelně šíří, spočívá zřejmý stín: pokrývá je a zachvacuje iracionalita; je to perverzně zabarvená sexualita, která jimi prostupuje a uvádí je do pohybu, symbolicky vyslovovaný princip slasti, jejž autor podtrhuje buď zářivou a suverénně přijímanou nahotou svých hrdinů, anebo jejich sporými, barevně disharmonickými kusy oblečení. A tu se rodí nový střet a otvírá prostor pro další drama: Kuriš své postavy sice staví před diváka často vysvlečené či zpola obnažené (čímž je zbavuje jejich intimního prostoru) a chová k nim důvěrný vztah (jmenuje je Standa, Maruna, Václav, Anežka, Helena aj.) – avšak zároveň jim ponechává veškeré právo vypovědět svůj osobní příběh 10UsinaniDoNoci3(zobecnitelný co příběh viny a trestu) v pouhých náznacích, odkazech, zkratkách a hádankách. Jeho hrdinové jsou typu chytré horákyně: ukazují i skrývají, hovoří i tají dech, na mnohý způsob předvádějí „kontrast banality a zvláštnosti, přirozenosti a umělosti, laskavosti a krutosti“ (Vlasta Čiháková-Noshiro).

Ve svých záběrech životní každodennosti, obrazech zdánlivě prostých a bezvýznamných lidských situací ale Kuriš nenavazuje jen na žánrové práce Petera Brueghela staršího či před ním Hieronyma Bosche. Stejnou měrou jako k 10UsinaniDoNoci4naivizovanému realismu odkazují jeho plátna k bohaté a mnohasetleté tradici fantazijního umění, zejména k pohádce jako k prvnímu z žánrů romantismu. Právě těmito dveřmi do malířova světa vstupují mytické postavy (myslivec, převozník, hastrman aj.) a s nimi zdobná stafáž (skřítci, lesní zvěř, čerti nebo ryby) – a právě v tomto kontextu je z nového úhlu osvětlen jak autorův vztah k rytmu volné krajiny, tak jeho doprovodné texty, resp. básnické komentáře konkrétních obrazů, které jednou tvoří citace Erbenovy Kytice, jindy autorovy vlastní verše, deníkové postřehy či drobné prózy. A je to mj. tento fakt tvůrčí dvojdomosti, který nás přivádí k závěru, že není-li Martin Kuriš konceptualistou ani umělcem příkladně (ná)sledujícím tendence postmoderny, je ponejvíc syntetikem: slova pro něj není bez obrazu, hmotné skutečnosti bez nehmotných přeludů a vizí, idylické scenerie či situace bez kradmo a zpoza kulis doléhajícího žalozpěvu.

10UsinaniDoNoci5Dodejme, že Kuriš absolvoval pražskou AVU u profesorů A. Střížka, F. Hodonského a B. Dlouhého, od roku 1999 realizoval víc než tři desítky samostatných výstav a posledních sedm let působí jako odborný asistent na katedře výtvarné výchovy labskoústecké PF UJEP. Své početné výtvarné práce z přelomu století shrnul jednak do trojice sešitových katalogů (vydaných v letech 2000 a 2001 s názvy Balada o lásce a zradě, Profesor Frankenstein a Petr a Lucie) a jednak do knížek Don Giovanni (vl. nákladem, 2003) a Magda (Divus, 2004).
Jeho olejomalby z posledních let, dostupné na stránce www.kuris.cz, zejména cykly Petr z Drslavic (2007) a Marnotratný krejčí (2006), svědčí o překvapivé proměně, rázném vývoji autorského rukopisu. A to směrem od hrůzných fantazií naroubovaných na reálné kulisy k uvolněné, silně příznakové pohádkovosti, od plných a barevně křiklavých tvarů k primitivněji pojaté a méně dramatické stavbě figur i modelaci10UsinaniDoNoci6 krajiny (a častěji též interiérů): k celkovému zklidnění, z něhož je patrné, že tvůrce přesunul důraz z obrazu na text. V Petru z Drslavic mj. stojí: „Na břehu jezera ve vysoké trávě / Leží nehybná, co usnula právě / Usnula do noci nyní a zas / Usíná vždycky, když přichází čas / Na břehu jezera ji ve spánku rmoutí / Šeptání vrby a jejího proutí / Sklání se do vody, máčí si šat / Usnula dříve, než měl jsem ji rád / Usnula na břehu ve vysoké trávě / Usnula do noci a odchází právě…“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *