V pochmurném peří úvah jak vrána kráčí osaměle

Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně tak koukala a říkala si ‚tak pojď, pojď na mě‘, jak totální blázen,“ pobaveně pokračuje ve chvíli, kdy mi pod rukama defilují postavičky v kápích, jež místo hlavy disponují gargantuovským penisem. Začínají mne jímat pochybnosti, kterak vysvětlím, že tvorba mladé malířky je vlastně až kouzelně pohádková. Zvláště když otočím list skicáře a vybafne na mě falický kaktus.
3_v_pochmurném_1Studentka brněnské FaVU (ateliér intermedia Václava Stratila) Anežka Hošková je poslední z tria Hošek – Gažiová – Hošková, o jehož prvních dvou jmenovaných představitelích jste si mohli přečíst v prosincovém, respektive lednovém čísle magazínu UNI. Společně vystavují, společně tvoří (viz loňská výstava Melancólia 2 v galerii pražské VŠUP), společně se prezentují v rámci kolektivu A.M.180, provozujícího stejnojmennou pražskou galerii a fungujícího jako nezávislá promotérská agentura. Jejich tvorba, amalgám popkultury, street artu, graffiti, komiksu, surrealismu a abstrakce, vychází ze stejných předpokladů, sdílejí fascinaci hudební indie scénou i aktivní zájem o současný underground.
Brácha byl pro mne vždycky strašně důležitej, neustále mne podporuje, moc mi pomáhá. Ovlivňuje mne i v hudbě… On mě prostě zásobuje. Brácha je samozřejmě guru. (smích) Doplňujeme se,“ odpovídá Anežka na vnucující se otázku o sourozeneckých vazbách, i když v současné době tvoří a vystavuje v čím dál těsnějším sepětí s Laďou Gažiovou. Pohromadě jste mohli jejich obrazy vidět v pražském prostoru NoD, Anežka hostovala Ladě v brněnské galerii Eskort, v únoru si vyměnily role a spojily své síly v brněnské Galerii mladých. „Máme hodně podobnou inspiraci, trávíme spolu hodně času, někdy mám pocit, že máme snad i stejné myšlenky, zavání to až nějakým propojením.“ 3_v_pochmurném_2Přirozeně se ptám, jak svoji vlastní tvorbu vnímá v kontextu svých souputníků. „Já jsem na rozdíl od Jakuba a Ladi hodně konkrétní, někdy až popisná. Brácha a vlastně i Laďa inklinují k abstrakci, kdežto já prostě nakreslím uřízlou hlavu, místo oka palmu a místo zubůchlapíky v kápích. Někdy to v lidech vzbuzuje pocit, že jsem snad úchylná nebo co,“ dodává malířka, z které přímo vyzařuje živelnost a bezprostřední tvůrčí poctivost. Ostatně ačkoli sedíme v uzavřené kavárně, nemohu se zbavit pocitu, že skrze ni fouká vítr. Neskákejme ale Anežce do řeči. „Mám ráda grafický styl, komiks, ilustraci, ostatně jsem vystudovaná grafička. Mám ráda preciznost, když je to čistý, a to i z blízka. Technikou se liším od bráchy, kterej to vyřezává, i od Ladi, která to stříká přes šablony, kdežto já to šušňám štětečkem.“
Zeptám-li se jí na inspiraci, hovoří v první řadě o hudbě, která mnohdy přímo ovlivňuje její malbu. Zmíní v této souvislosti irského písničkáře Patricka Wolfa či amerického podivína Anthony and the Johnsons, mělli by však být seznam jejích oblíbenců kompletní, spotřeba papíru by zlikvidovala Šumavu. Na přetřes rovněž přijde francouzská spisovatelka Albertine Sarrazin či americká básnířka Sylvia Plath. „Měla jsem i výstavu, nazvanou podle její básně V pochmurném peří úvah jak vrána kráčím osaměle. Výstava v Galerii mladých se zase jmenuje Ráda žiju, když ostatní spí, soumrak mi vždycky dává znamení.“
3_v_pochmurném_3Ačkoli si Anežka vyzkoušela fotografii i videoart, zůstává v první řadě malířkou. V jejích obrazech se setkáte s démony, pavouky, černokněžníky, goticky hororovými výjevy, stejně tak ale s pohádkovými či vyloženě dětskými motivy. Zvláště po loňském studijním pobytu ve Španělsku se její tvorba vyhranila směrem k výrazné stylizaci, symbolice a naraci, v níž si hřbitovní tematika podává ruku s permanentně přítomnou ironií. Universum Anežčiných obrazů disponuje v dobrém slova smyslu dětskou čistotou a silnou, originální obrazností, kde se hrady či stromy stávají živými bytostmi, přátelé a lidé obecně se stávají pohádkovými monstry a svět je zbaven abstrahující perspektivy ve prospěch konkrétního, snově prožívaného smyslu. Systém a logika gotické malby, prodchnuté namísto religiozity atmosférou a motivy nočních můr, tak nějak Anežčiny malby dnes působí. Na rozdíl od Ladi či Jakuba však její tvorba nepůsobí morbidně – číst všechny ty zamračené obrazy je spíše jako prožívat kletbu s vědomím, že se vám nemůže nic stát. Nehledě na všudypřítomný černý humor.
Ostatně jak uzavírá sama Anežka: „Chtěla bych dělat složitější obrazy, oživit je o víc postav a příběhů. Víc zlata, víc gotiky! Víc melancholie, víc ironie, aby to bylo jako v tom životě… Mám pocit, že poslední dobou pořád poslouchám, jak je někdo v prdeli. Já bych vlastně chtěla, i když vím, že to zní divně, lidi svými obrazy rozesmívat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *