Veďte si deníček

Grafik a malíř Michal Cihlář (1960) je známý díky svým výrazným linorytům, kromě umělecké tvorby se ale věnuje také něčemu daleko soukromějšímu. Jsou to cestovatelské deníčky, obvykle barvité artefakty ve formě všelijak obnošeného notesu. Jsou plné ilustrací, zápisů, vlepených obrázků, jízdenek, přírodnin a dalších nálezů. Těchto deníčků už vzniklo na devadesát a Michal Cihlář je pravidelně vystavuje, k vidění byly i na boskovickém festivalu (2017). Stačí se do nich zahledět a člověk má pocit, jako by se zastavilo plynutí času – anebo jako by se uplynulý čas znovu rozběhl. Před jeho očima.

 

Další výstava deníčků s názvem Ostrovy se bude konat v galérii Millennium, Tržiště 370/5 v Praze 1, od 20. listopadu 2018 do 6. ledna 2019.

 

 

Umožňují tvé deníčky rekonstruovat dokonale to, co se stalo?

Samozřejmě že ne! Ale to nedokáže ani fotka. Ani z videa necítíš vůni nebo zimu. A já navíc ani tyhle ambice nemám. Já jenom chci nějak hmatatelně naplnit ten čas, který prožívám na nějakém zajímavém místě, ať už je to město, příroda nebo galerie. A tak mi zůstane kresba v deníčku. A ta mi společně s dalšími kresbami a poznámkami, které si dělám chronologicky, jakžtakž dokáže i po letech zrekonstruovat dávno zapomenutý den. Opravdu to takhle funguje. Někdy se mi vybavují i ty chvíle, kdy kresby vznikaly… Jsou to ale pořád jen moje osobní imprese, moje vzpomínky, pro každého jiného to bude chaos.

 

Jak jsi s deníčky vlastně začal?

Byl to Peter Beard a jeho deníky z Keni, ty mne v roce 1984 zasáhly přímo do srdce. Reprodukce jsem našel v americkém typografickém časopise U and LC, který odebíral otec Aleše Najbrta. Beardovy deníky byly totální změtí grafomanie, fotografií, výstřižků a navíc byly prošpikované art brut mechanickým ornamentem, takovým, co vzniká při telefonování. Výsledkem toho objevu bylo, že hned při první cestě za hranice v říjnu 1989 jsem si něco podobného začal sám vyrábět. A když zahodíte konvenční představu, že správný deník má být čitelný, tak se vám otevře nečekaně velký prostor pro vlastní realizaci. Od roku 1989 jsem udělal stovky deníkových kreseb, které mi při velkém zvětšení dávají novou kvalitu, a to je moje inspirace do budoucna.

 

Čteš si své deníčky někdy po sobě? Pokud ano, co přitom zažíváš?

Nečtu si je ze samožerství, ale z občasné potřeby dohledat určitý detail některé cesty, třeba přesné jméno sicilské vesnice, kde jsem fotil v poli ceduli Pozor na krávu, nebo jméno zajímavého sochaře hyperrealisty z benátského bienále, nebo…nebo třeba cenu nějaké lanovky. Když někam jedeme opakovaně, tak se se ženou snažíme pročíst minulý deníček, abychom si osvěžili, kde jsme vlastně tenkrát spali, a co jsme nestihli vidět. Oba přitom prožíváme zvláštní déjà vu, začínáme se vyloženě těšit na novou cestu, v podstatě se nastartujeme… A taky, když si je prohlížím, tak mám opakovaně pocit, že kdysi jsem kreslil líp, protože dnes dělám kresbu daleko rychleji, skoro automaticky. Byly doby, kdy moje kresby, třeba z muzea, byly opravdovou studií. Dnes je to záznam, připadám si jako seismograf… Ale abych se tu nepomlouval, výrobci mikrofixů dospěli za třicet let k jejich daleko horší kvalitě, náplň se mi na papíře rozpíjí a tudíž se už nedají dělat tak dokonalé detaily jako kdysi. Musím tedy kreslit rychle i proto, že jinak se mi čára rozteče…

 

Jsi výtvarník a v deníčcích jsou kresby. Bereš deníčky jako součást své volné tvorby?

Ano, je to můj autentický výtvarný projev. Je to naprosto volná a svobodná tvorba. A navíc je to vlastně i konceptuální dílo, jehož podobu dopředu nikdy neznám, což je velmi vzrušující. Slovo koncept bytostně nesnáším, ale tady je fakt naplněno…

 

Vkládáš do deníčku kromě popisů toho, co se stalo, i své pocity?

Vyhýbám se nejen pocitům, ale i komentářům. Jde mi totiž o popis prožívaného, ne o popis prožitku. Proto taky píšu hlavně v přítomném čase. Kvůli věrné reflexi pocitů by se psaní zadrhávalo a text by zbytečně bobtnal. Přirozeně text je důležitý, ale větší váhu dávám celkovému vizuálnímu dojmu. Když se zadaří a na jedné dvoustránce deníčku se sejdou nejen dobré kresby s nalepenou kytkou, ale je tam i nějaký pouliční nález nebo vstupenka, tak společně s těžko čitelným textem vznikne jakási živelná koláž, a to je pak taková rozkoš, jako když vytisknu novou grafiku. A protože se chci o tu rozkoš podělit, a tudíž deníčky běžně vystavuji v různých galeriích, tak opravdu nechci tuhle bezprostřední vizuální záležitost zapatlat nějakými mými kvapnými názory nebo banálními pocity.

 

Nemáš pocit, že tvé deníčky zachycují něco, co je v běžném životě těžko k nalezení – celistvost času, důležitost detailů, smysluplnost toho, co denně zažíváme?

Asi máš pravdu. Já osobně jsem vyznavačem detailů, a tak si jich v deníčcích opravdu dopřávám. A taky jsem svým založením sběratel. Zatímco má žena Veronika je sběrač… Jako sběratel dbám na to, aby deníčky měly stejnou velikost, protože miluju ten pohled, když si je všechny, všech devadesát, seřadím vedle sebe… Jejich smysluplnost vidím i v tom, že lidem naznačuju, že i takhle může vypadat umění, že tím vědomě dělám protipól rovněž konceptuálním videoinstalacím, které mě těžce iritují, přestože v principu i u nich může jít o jistý druh záznamu života, o jakýsi druh velmi krátkodobého deníku.

 

Cestuješ obvykle s partnerkou nebo s celou rodinou. Jak se v deníčcích objevují? Chceš nebo musíš nějak zápisky „cenzurovat“?

Rodina je součástí cesty, nedá se vynechat, obejít. Samo sebou, že si zapíšu, že si žena v mlze rozbila brejle a že ve skalních hrobech spadla do bodláků. Nebo že dcera ztratila před Vitra museem svůj nový foťák, že si holky dlouho zkoušely boty. Jenže já si je v tom obchodě při tom nakupování i kreslím a povýším to vleklé čekání na zážitek. A když jsou nakonec v nakupování úspěšné, tak ze škatule od bot odtrhnu obrázek těch sandálů a nalepím si ho k té kresbě. Pak je moje informace kompletní… Deníček není kniha přání a stížností, je to síto, kterým se veškeré malichernosti automaticky prosejou. Cenzuruji, jak už jsem říkal, jen vlastní emoce.

 

Kdo je vlastně čtenář tvých deníčků?

Kdokoliv. Jednak deníčky často vystavuji, udělal jsem pro ty účely asi 500 dvoustránek v barevných xerokopiích, jednak jsem některé deníčky i publikoval na webu, ale hlavně jsem v nakladatelství Archa Zlín vydal knihu OSTROV – dva kubánské deníčky, kde jsou reprodukované některé dvoustrany deníčků z naší druhé cesty na Kubu v roce 2015. Na stejném principu teď s Veronikou děláme knihu o Japonsku… Myslím si ale, že souvisle deníček nebude číst asi nikdo, protože je to jednak dost namáhavé na oči, a jednak je volně nepůjčuji. Máma je jediná, kdo je četl všechny, s lupou to zvládá. Veroniku to sice zajímá, ale má na každou cestu své vlastní vzpomínky, takže při případném čtení spíš poukazuje na některé nepřesnosti v názvech a jménech, protože to je moje slabá stránka. Ona je taky ta, kdo celou cestu naplánuje, vymyslí, co bude, ona nahlíží do budoucnosti, kdežto já jenom zapisuju to, co nakonec opravdu bylo, já mapuju minulost…

 

Je rozdíl mezi fotkami, které děláš taky, a kresbami?

Je. Fotografie je uzavřená ve svém formátu 3:4 nebo 9:13 a proto to vždycky bude jen výřez nějaké skutečnosti. Kdežto kresbu nedělám do žádného rámečku, na stránkách deníčků si pluje mezi textem, nebo do ní agresivně zasahuje nějaký vlepený pouliční nález. Kresba nemusí být vlastně ani dokončená, nebo naopak někdy stránku deníčku donastavím přilepením kousku nějakého papíru a v kreslení pokračuji dál. Kresby z nedostatku času nevybarvuji, občas si jen v papírnictví jako zákazník jakoby zkouším tóny pastelek a některým kresbám hbitě přidělávám modré nebe.

 

Doporučil bys ostatním lidem, aby si na cestách vedli deníčky?

Jasně že jo! Je to další dimenze cestování. Naučíte se seřadit dojmy a stručně a srozumitelně je popsat. A hlavně začněte s kreslením, i když máte dojem, že to neumíte, lepte si do deníčku všechno, co vám přijde pod ruku, a garantuju vám, že deníček bude autentičtějším odrazem vaší cesty. Budete mít stejný pocit radosti, jako když si na zahrádce vypěstujete velkou cuketu.

 

Připadalo by pro tebe v úvahu vést někdy deníčkovou dílnu?

To ne. To není otázka tří hodin kolektivního experimentování na nějakém workshopu. Budu rád, nechá-li se kdokoliv mými deníčky inspirovat, mám je proto i na svých webových stránkách, www.michalcihlar.com, ale ve finále je to jen o vaší vlastní intuici, o vašem rozhodnutí, kdy a kde se na cestě máte zastavit a co si při tom nakreslit nebo zapsat. A to se při workshopu nasimulovat nedá, stejně jako ctižádost deníček dokončit…

 

Chystáš výstavu Ostrovy. Jsou pro tebe ostrovy nějak specifické, zajímavější než pevnina?

Ano. Ostrovy mají v sobě nějakou větší romantiku, i když třeba o Anglii to říct nemůžu. Ale třeba na azorském ostrově San Miguel, který je úplně uprostřed oceánu, jsme s Veronikou zřetelně pociťovali jeho osamělost a ve vzduchu jakousi vykořeněnost… Pravda je ale taková neromantická, že když dělám výstavu, tak hledám vizi, mantinely, o které se můžu opřít. A když chci vystavit deníčky na malé ploše, tak musím udělat jejich opravdu velikou selekci. A tentokrát mne jednoduše napadlo, že klíč k výběru bude jen to, že vznikly na ostrově…

 

Co na té výstavě bude? Jak vlastně fungují deníčky jako výstavní artikl?

Budou tam ukázky z mých dvanácti ostrovních deníčků, které doplním linoryty, jež se nějak k těmto ostrovům váží. Namátkou jmenuji Kubu, Azory, Kapverdy, NY, Rujánu, Sicílii, Japonsko, Krétu… A jak na lidi fungují? K mé radosti téměř u všech vyvolávají zájem a hlavně reakce, protože v podstatě fungují jako nějaký papírový předchůdce fejsbuku. Den po dni v nich přináším něco nového, zčásti ze soukromí a zčásti z dadaisticky pojednaných kuriozit. Mám na mysli třeba to, když si do deníčku vlepím vypadlou plombu nebo kus plsti utržené v galerii z Beuysova díla.

 

Jak deníčky doplňuje opotřebení – onošení, opocení? Jak je to výtvarně posouvá a kam?

Všechny deníčky jsou prohnuté, protože jsem každý nosil celou cestu, která trvala někdy třeba i pět týdnů, v zadní kapse kalhot. Tam je taky ideální místo pro lisování květin. Některé deníčky mají obálky, které se snažím polepit přímo na cestě nějakou typickou fotkou z prospektů. Ty bývají dost ošoupané a hřbety neustálým vytahováním z kapsy potrhané. Ale v tom právě vidím tu krásu. Svým zadkem a umanutostí všechno zaznamenávat jsem do nich vtiskl opravdový život.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *