Výtvarno v Čechách loni: co tu bylo, co se vyjevilo

Rytmy + pohyb + světlo, Božská hra, Signály z neznáma, Od Tiziana k Warholovi – co mají jmenované výstavy společného? Ukázaly v loňském roce docela jasně, kde se v Čechách děje ve výtvarném umění to podstatné: mimo Prahu. V Plzni, v Ostravě, v Brně, v Olomouci. Západočeská galerie, Krajská galerie umění, Moravská galerie, Muzeum umění. Impulsy futurismu v českých souvislostech, Zrzavý pod vlivem Ostravy, devadesát let českého komiksu, průřez bohatým depozitářem olomouckého muzea. Projekty koncipované na vybrané téma, vesměs objevně, žádné pohodlné retrospektivy. Recenze a kritiky příznivé. Návštěvnost vysoká.
Ty výstavy ale ukázaly ještě něco: jak živá a působivá dokáže být sto i více let stará malba nebo kresba, jak přirozeně funguje klasická technika v novém prostředí, v neznámých kontextech – na rozdíl třeba od tzv. konceptuálního umění, kterého je aktuálně všude plno, ale které bere v potaz vždycky jenom přítomnou chvíli a samo sebe.
1_výtvarno_1
I
Jistě, výstavně se blýskla loni i Praha. Třeba Národní galerie procitla ze svého mnohaletého zimního spánku a vzpomněla si na Františka Kupku – Cesta k Amorfě je podařená akce, jenže sází tak trochu na jistotu, na věci známé a prověřené. Aby Kupka zazněl nově, bylo by třeba přizvat do hry další kolegy abstrakcionisty, jako Maleviče, Mondriana a Kandinského. A projít si „cestu k Amorfě“ v jejich společnosti, aby bylo zřejmé, že každý šel ryze po svém, ale přesto ke stejnému cíli. Místo nich visí v Salmovském paláci po jednom obraze od Gleizese a Metzingera, spíš druhořadých kubistů, kteří sice neměli na Kupku žádný vliv, ale třeba se potkali v nějakém pařížském lokále…
Jistě, blýsklo se loni i Rudolfinum: například skvělou výstavou Beyond Reality, která předvedla právě možnosti současné malby, a sice na vybraných anglických příkladech: z jedné strany fotorealismus, z druhé fantazijní projekce. A uprostřed Čechoangličan Hynek Martinec se svými veristickými portréty přítelkyně Zuzany. Oproti příbuzné akci Lon-don Twelve, kterou hostil pár měsíců předtím Dům U Kamenného zvonu, to byla hotová oáza: zatímco v rudolfinských prostorách si nové obsahy podávaly ruku se starou technikou, ve výstavních sálech na Staroměstském náměstí se válely sobí parohy, zub z rypadla nebo přenosná řezačka – zřejmě jako důkaz, že Marcel Duchamp je definitivně mrtvý.
1_výtvarno_2Blýskl se ale loni taky prestižní DOX? Co třeba Kotíkovy Podo-by vzdoru nebo velkolepě pojaté výstavy Kartografie naděje a Luciferův efekt? Rozdělit svět na dobro a zlo, provést diagnózu a navrhnout léčbu – to už zpracoval Marx. A po něm desítky dalších, někteří popularizujícím způsobem a celkem zábavně, jako třeba Baumann nebo Neviditelný výbor. Ale převádět tyhle problémy do říše umění, uzavírat aliance mezi výtvarnem a sociologií, filozofií nebo psychologií médií a reklamy? Upřímně řečeno: ke koukání to moc není a ty hlubokomyslné podtexty a souvislosti, které se kolem jednotlivých realizací rozlézají všemi možnými směry, si může zájemce nastudovat doma.
Ale pořád je to jasně lepší než pochybné záležitosti typu Rembrandt & Co., Francis Bacon & Bohumil Hrabal: Dva géniové, Tauromachie nebo Amedeo Modigliani, které lákají na slavnou tvář, ale skutek utek…

II
S tou přenosnou řezačkou, zubem z rypadla nebo sobími parohy se to má vlastně stejné jako s takzvanou angažovanou poezií, která se v současné české literatuře těší podpoře jak autorské, tak kritické. Má svého guru i své věrné stoupence. Je to záležitost čistě maskulinní, což svádí k domněnce o poněkud „jiných“ důvodech téhle angažovanosti. A pak ty názvy jako Rozevírání, Násilí bez předsudků, Rakovina… Ale otázka zní jinak: Proč se angažovat v poezii? Za co? Za pěknou myšlenku, za lepší budoucnost světa, nebo snad svoji vlastní? Není to po zkušenosti s konci všemožných avantgard jaksi „falešné a prázdné“? Laciné gesto, kratochvilná hříčka, povrchní gag? Snaha maskovat tvůrčí impotenci velkou ideou? Přidržet se jinde, když není čeho se chytit na vlastním?
Co jiného jsou akce dnešních konceptualistů, kteří vyhnali z umění estetickou závaznost i závažnost a naverbovali na její místo samolibé „anything goes“ – po stránce řemeslné i obsahové? Co jiného předvádí většina nových a novějších laureátů kdysi prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, jako Ther, Artamonov a Klyuykov, Jiří Skála, Koťátková, Šedá? Videoart, instalace, projekt. A důkladný, nejlépe zaumně psaný komentář k tomu. Opravdu je na tom umění dneska tak špatně, že se neudrží na vlastních nohách, že potřebuje všemožné obezličky, zasvěcené prostředníky, kteří jediní „vědí“? Opravdu je třeba umění nerozumět, aby bylo relevantní? Kam zmizel bezprostřední, autentický prožitek? Kam se podělo „prosté“ dívání se – na kresby, na malby, na sochy?
Jako odstrašující příklad takového trendu posloužila loni výstava Začá-tek století. Monografie, co k ní vyšla, se skoro na každé stránce ujišťuje o vlastní výjimečnosti a reprezentativnosti – zdůrazňuje, že sumarizuje to podstatné, co se událo v českém umění po roce 2000. Konceptualisté tu zvítězili na celé čáře. Autor jedné z úvodních studií si sice odvážně posteskl, jak je české umění trapně provinční, ale na výsledný obraz „začátku století“ to nemělo žádný vliv. Ti, kdo hranice českého umění po roce 2000 suverénně překročili, totiž nenašli v knize místo: Jiří Grus, Lucie Lomová, Jaromír 99 s Jaroslavem Rudišem, Jakub Špaňhel, Lubomír Typlt. Jistá společensko-kulturní amnézie je pro konceptualisty vlastně typická: jak v rovině umělecké (v monografii Krištofa Kintery není zmíněný ani Beuys, ani Duchamp), tak mediálně teoretické (žádné nové médium nikdy definitivně nevytlačilo média stará). Čili?
1_výtvarno_3
III
Čili shrňme to: fakt, že se umění, respektive výstavní aktivity možná decentralizují, je dobře, a není to nic nového – to klíčové se v umění i literatuře dělo a děje vždycky na okraji. Odtud čerpá hlavní proud svoje živiny. Bez periferie by pošel. Čili Olomouc, Brno, Ostrava a Plzeň jako motor pro Prahu? Funguje to jistě oběma směry.
A konceptualisté? Těm zřejmě zvoní hrana: nejenže se označují v poslední době raději za postkonceptualisty a situují svoje aktivity do postmediálního světa, ale nevede se jim tolik ani v Ceně Jindřicha Chalupeckého – vždyť loni zvítězil malíř a do finále se probojovala (ostatně už potřetí) dvojice suverénních kreslířů. Konceptualismus je prostě něco jako iPod nebo čtečka, hračka pro infantilizovanou společnost a její podobně infantilizované umělce. Zábava, která se rychle omrzí. Ačkoli je vstřícně pasivní: ani video, ani instalace, ani „projekt“ totiž neklade na autory žádné řemeslné nároky. Troufne si na ně kdokoli. A škola mu v tom bude spíš bránit než pomáhat. Že je to pak k nekoukání, vezme tvůrce občas jako svůj záměr. Ostatně zmíněná výstava Kartografie naděje tohle všechno do jisté míry potvrzuje: postmoderně odzvonilo a společnost hledá nový velký příběh – možná ho najde pod hlavičkou „sociální imaginace“. Držíme palce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *