Nizozemský fotograf, režisér video-klipů a teď už i celovečerních snímků Anton Corbijn měl Toma Waitse v hledáčku od roku 1977, kdy se zpěvák beatnických šansonů vydal do Evropy a mimo jiné koncertoval v Amsterdamu. Není bez zajímavosti, že když Tom chvíli poté předával svému producentovi demo k připravovanému albu Foreign Affairs, bylo mu řečeno, že připomíná černobílý film. A podobný příběh ve stylu „black & white“ se začal odvíjet i na Antonových fotografiích.
Uplynulo pětatřicet let a ze života v obrazech se stala kniha. Má prostý název Waits / Corbijn ’77–’11, vyšla v omezeném nákladu 6600 kopií u německého nakladatelství Shirmer-Mosel a obsahuje 226 momentek a portrétů. Fanoušky ale překvapí, že posledních 81 nafotil sám Waits. Umění je zkrátka nakažlivé a jednoho dne přestalo hudebníka bavit, že je pouhým objektem. Tak vznikla závěrečná kapitola, nazvaná pro jistotu Kuriozity.
Spolutvůrci publikace se navzájem krásně ovlivňovali. Nebýt Waitse, možná by se Corbijn nenaučil svými záběry tak dobře vyprávět (nemluvě o tom, že by neměl tak silné téma). Tom zase pod vlivem Antonova vidění světa začal experimentovat se svou imagí, což skvěle korespon stylu však položil právě bludný Holanďan Corbijn.dovalo s novátorskou muzikou, k níž zvolna směřoval. Dnes na toto období navazuje grafikou a klipy z dílny Jesseho Dylana, syna legendárního Boba. Základy jeho bizarně snového
„Anton vezme tu svou malou černou skřínku, zamíří ji na vás a ze stromů rázem opadá všechno listí,“ básní věčný pábitel Waits. „Stíny se dlouží, jde z nich strach. Dům se zdá být úplně opuštěný a ze mě je najednou sošný… funebrák. Práci s Antonem zbožňuju, protože se umí dívat jako málokdo. Můžete mi věřit, že není moc lidí, kvůli kterým bych skočil ze skály jen v Drákulově kápi.“
[nggallery id=23]
Fakt, že o předmluvu se s renomovaným hudebním kritikem a ese-jistou Robertem Christgauem podělil režisér Jim Jarmusch, je vcelku logický. Nejenže stál Jarmusch za kamerou, když Tom Waits podával svůj životní výkon v nezávislém snímku Down By Law (Mimo zákon), ale navíc jde i o kolegu Antona Corbijna, který před pěti lety debutoval na filmovém poli dramatem Control o frontmanovi skupiny Joy Division Ianu Curtisovi. Do té doby byl znám (kromě své původní profese fotogra fa dokumentujícího vzestup hudebních ikon) především jako režisér černobílých hudebních klipů.
Také v tomto oboru se mu dařilo druhou stranu inspirovat. Mediální obraz skupin U2 a Depeche Mode by bez něj vypadal podstatně jinak a hity jako Pride (In The Name Of Love), Personal Jesus či Condemnation by ztratily leccos ze své působivosti. Podílel se na klipech Nirvany, Nicka Cavea, Red Hot Chili Peppers i Joni Mitchellové s Peterem Gabrielem, a vždy se mu podařilo prosadit svůj rukopis. Dokonce zásadním způsobem zamával s kariérou Johnnyho Cashe, když vytvořil brutální video k písni Delia’s Gone ze zpěvákova albového comebacku American Recordings. Vidět prošedivělého muže v černém, jak zakopává pod zem mrtvou Delii v podání supermodelky Kate Mossové bylo i na postmoderní média příliš. Klip dostal v televizi stopku, což bylo to nejlepší, co se vyhořelé hvězdě, usilující o přízeň mladé generace, mohlo stát…