V roce 2010 jsem pro potřeby obsáhlé studie o návštěvě Allena Ginsberga Prahy v roce 1965 a všem, co se kolem toho sběhlo, kterou jsem psal pro americký akademický sborník, mluvil i s Miroslavem Kováříkem, recitátorem, který stál (nejen) za „objevem“ Václava Hraběte. Již nevím proč, ale zřejmě mi začal diktafon běžet uprostřed věty, takže: onou neznámou nápadnicí je básnířka Vladimíra Čerepková (vřele doporučujeme její mimořádně vydařený životopis od Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale). Dodávám, že jsem se tehdy pana Navrátila ptal a Kováříkovu vzpomínku nepotvrdil.
…ona ho totiž balila.
Hrabě Allena recitoval…
Já ho měl dřív, než vyšel! Všechno jsem měl v průklepu, co dal do Odeonu, kde to pak zarazili. A za normalizace se dal Ginsberg recitovat pouze podvodem. Byl zakázaný, protože když je někdo vyhoštěn, tak jeho díla podléhají tomu vyhoštění také.
Dělali jsme v našem divadle několik beatnických pořadů.
V 70. letech pak byla Wichita Vortex Sutra a tu vysílala Vltava, recitoval ji Bořivoj Navrátil a já se toho chytil a od té doby jsem začal Ginsberga recitovat. Jezdil jsem tehdy po školách, protože mi nic jiného nezbývalo, a s odvoláním na státní rozhlas jsem Allena recitoval. Tato báseň mě zachránila, opsal jsem si, kdy to bylo vysílané, a tím jsem se bránil, že to bylo proti válce ve Vietnamu, kritika Ameriky a podobně. Tímhle se dali oblbnout. V podstatě jsem pak toho Ginsberga recitoval bez problémů.
Jak na něj lidé reagovali?
Tahle americká plejáda, nejen Ginsberg, ale také Corso, Diane DiPrima, celý pořad Zábranových překladů To bolí být zavražděná. Taková ta věcnost beatnické poezie u nás hodně rezonovala s Josefem Kainarem nebo Skupinou 42, s jejich poezií všedního dne. Civilismus americké reality byl v podstatě tady přenositelný, a my, kteří jsme byli z té kolejové země, pořád jsem říkal, že severní Čechy jsou železniční země, tak jsme to tam takhle dali. Ono to mělo něco v sobě, a pak také díky genialitě Zábranových překladů.
Nosili ti svoje věci – bylo Allenových klonů hodně?
Káčko. Křístek… Zuzana Trojanová, Hoře z nerozumu, to je Ginsberg v sukních.
A jak je to s omílaným tvrzením Hrabě = beatnik?
To je sporné.
A co Ladislav Landa?
Obávám se, že vůbec Zábranovy překlady neznal. To byl mladý kluk, a když umřel, tak ještě moc toho nebylo. Jeho nejbeatničtější báseň je Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí. Tam je to znát.
Kdo tedy nejvíc?
Hrabě je asi nejblíž, protože ho cituje. On netušil, že Ginsberg do Prahy přijede, ale v podstatě ho přivolal. Viola byla beatnicky laděná do té doby, než se to tady stalo, než Hrabě umřel a Allena vyhostili.
Jak jste vyhoštění vnímali?
O to víc jsme ho recitovali – sice ne přímo, tak aspoň oklikou. Recitovali jsme o to víc Corsa, Ferlinghettiho, Dianu DiPrimu. A nejrecitovanější Ginsbergovou básní u nás byl, to je epochální, Kádiš. Ten četl Osterman. Z Kvílení jsem dělal úryvky, celou ale dělám Slunečnicovou sútru, Samooobsluhu v Kalifornii… Byli jsme zaskočeni tím, že jsme ho mohli dělat legálně jen pár měsíců, v roce 1965, a pak až po té dlouhé době.
V Sešitech vyšlo v roce 1969 celé…
Nebyla tehdy cenzura.
Zvláštní, že zrovna u nás rezonoval.
A kde jinde? U nás hodně, pak v Itálii, díky jeho překladatelce Fernandě Pivano.