Vybavíte si ještě vůbec, kdy jste se poprvé střetl s cenzurou?
To bylo už na FAMU. V roce 1965 jsem točil experimentální film o mladé básnířce, která se stala účastnicí zločinu a usiluje se z toho vyzpovídat poezií. Potřeboval jsem nějakého básníka, jenž by ve filmu představoval jejího oponenta, jinou filozofii. Nabídl jsem tu roli Allenu Ginsbergovi, který tady zrovna byl na majálesu. Souhlasil s tím, že ve filmu hraje rád. Na schvalovačku hotového filmu se ale dostavili dva páni od tajné policie, a že Ginsberga musím vystřihnout. Bránil jsem se, že je to skvělý básník. ,Copak my nemáme skvělé básníky? Řekněte si jakéhokoliv našeho básníka a budete ho mít. Tak který se vám líbí?ʻ naléhali. ,Hrubín se mi líbí,ʻ řekl jsem. Za pár dní jsem scény přetáčel s Františkem Hrubínem, který dostal odkudsi shůry příkaz účinkovat v mém prvém středometrážním filmu.
Jaký byl František Hrubín herec?
Prosil mě, abych jim vysvětlil, že neumí hrát. Oni na něm trvali. Ten skvělý člověk se musel komunistů hrozně bát, že jim kývl. Do filmu se nehodil, byl křečovitý. Nešlo to.
Jak na vás působil Allen Ginsberg?
Ginsberg chodil po Praze, cinkal na malinké činely, zpíval o Bohu, který teprve přijde a bude mít porozumění pro všechny církve. Vlastně mě přivedl k myšlence, která se pak mnohokrát objevila v mých filmech a asi nejvíce v Nejasné zprávě o konci světa. Že nejhorší zlo a surovosti přináší náboženský rasismus. Jako honorář si Ginsberg vyžádal trampské boty. Koupil jsem mu je, na pravou namaloval bílou barvou „Ginsbergovi“ a na levou „Jakubisko“. Měl je na nohou, když ho pak hnali ze Sovětského svazu.
Jak vůbec student FAMU získal Ginsberga, beatnickou hvězdu?
Lehko. On se tehdy stal v Praze králem majálesu, i když titul mu pak na nátlak tajných policistů sebrali. Říkám mu anglicky: Zahrajete si ve filmu? A on: Klidně. Pozval jsem ho do svého režisérského příbytku na ping-pong a vyklepl ho 21:8. On se divil: Jak to? V blázinci v San Francisku jsem všechny porážel.
(nepublikovaný úryvek z dlouhého rozhovoru, který jsem dělal s Jurajem Jakubiskem v roce 2008 u příležitosti jeho tehdy ještě nehotového jánošíkovského filmu. Film, který Jakubisko zmiňuje, půlhodinový Déšť, skutečně pojednává o básnířce, jíž je Vladimíra Čerepková, která v něm i hraje sama sebe. Oficiální text o filmu uvádí: „Středometrážní experimentální film Juraje Jakubiska. Mladá básnířka Vladimíra přednáší své verše v divadle poezie Viola. Společnost kolem divadla, zabývající se literaturou, a tím také i dívčinými básněmi, ji snobsky nekriticky vychvaluje…“ Budiž, nicméně jak víme, Ginsberga ze Sovětského svazu tehdy nehnali, spořádaně a v klidu odjel vlakem – ovšem hnali jej z Prahy, a to svinským krokem…).