V roce 1977 vydal Petr Skarlant útlou novelu Věk slasti. Vzpomíná v ní na rok 1965, přičemž nás ani tak nezajímá příběh nešťastné lásky, jako spíše autentické postavy knihy: Václav Hrabě a Allen Ginsberg. Zatímco Hrabě, s nímž Skarlanta zjevně pojilo přátelství, vystupuje pod svým jménem či jako Václav, Ginsberg je, jistě vzhledem k normalizační cenzuře, skryt pod jménem Američan. Zde pár pamětnických úryvků, mějme však stále na paměti rok jejich vydání…
/12. března, pátek/ „Kdyby se Američan na Národní třídě neobjevil, Hrabě by zůstal naživu.“ „Poslechněte, to je ale odvážné, co tvrdíte! Můžete dokázat, že… máte pravdu?“ „Budete se divit, něco o tom vím,“ redaktor z kulturní rubriky si postrčil klobouk k pravému uchu. […] „Helejte, já si nemyslím, že šlo o úmysl. Ten hipster ho jenom utahal. Rozebíral podstatu zenbuddhismu, vykládal o Indii bráhmanů, učil své ovečky pekelně se soustředit. Rozpravy Velkého mága končívaly ve vinárně Globus nebo v Balkán-grilu, trvaly do svítání, než otevřeli ten pajzl poblíž Uhelných skladů, nebo šli na nábřeží do hospody U Kalendů,“ vysvětloval mi starostlivý muž, jako bych o flámech nic nevěděl. „Všichni si ve vinárně vlezli pod stůl, Američan recitoval a zpíval, žádné chlastačky nebyly, to mám zjištěno. Skoro nic se nepilo! Jenom ta obrovská psychická zátěž. Víte, kolik nocí ten chlapec nespal? Byl příšerně utahaný. Viděl jsem Hraběte v osudný čtvrtek večer. Dokonce jsme spolu mluvili, zaskočil jsem si kolem šesté do bufetu ve Spálené na ovárek. Hrabě stál u jídelního stolu a srkal gulášovou polévku. Nevím, co dělal, když jsme se rozloučili, možná seděl vedle v Bidýlku. Nejspíš šel domů na Malou Stranu přepisovat načisto objednaný interview s Američanem pro Mladý svět. Mluvil se mnou o tom.“
Pak Skarlant píše o Hrabětově smrti, plynových hořácích a podobně, a loučí se s redaktorovým konstatováním: „Američan vyvedl Hraběte z míry. Básník byl nepozorný a usnul, proto umřel!“
[…]
„Vzpomínám,“ pokračuje Skarlantova novela, „jak plynulo naše poslední dopoledne. Kolem jednácté jsme zavedli Velkého mága do kavárny v prvním patře hotelu Tatran. Byla plná jiskřivého světla. […] Američan si přál, aby mohl poznat dancing-hall Juliš, někdo mu o podniku vyprávěl. […] To jiskřivé namodralé světlo se stále vznášelo nad stoly a dopadalo na tvář Američana, Václava, dívky z katedry angličtiny a bledého mladíka, kterého jsem neznal.
Velký mág se rozhlédl a řekl, třebaže v poloprázdné kavárně si drtilo ruce jen několik starších nelegitimních dvojic: ,Lidé v pražských pivnicích si nenamlouvají odpovědnost za osud světa. Vypadají, že nemají žádné starosti. Strhává je rozkošná žvanivost. Evropa má v sobě moudrost, jaká chybí Americe. Je jedno židovské přísloví.
Teprve nyní z uměle osvětlené herny vzadu do kavárny vstoupil číšník… Američan muže nikdy v životě neviděl.
,Chtěl bych se tě zeptat, jak se cítíš, bratře?ʻ řekl mu.
Angličtinářka s velkou pusou vrchního upozorňovala: ,Víte, že s vámi mluví největší a nejpokrokovější básník ze Spojených států? Představitel neakademické poezie?ʻ Vrchní zbystřil a snažil se pochopit situaci. Bylo mu jedno, čím se host proslavil, jen by nerad zažil, kdyby si z něho společnost utahovala. Znejistěl.
,Pověz mi, bratře, kolik jsi v životě pomiloval žen nebo mužů? Zajímá mě číslo,ʻ vyptával se něžně Velký mág a upíral na vrchního velké laskavé oči.
Když se číšník dozvěděl otázku česky, byl zmaten ještě víc, začal si popotahovat rukávy oblýskaného smokingu. ,Přinesu, co budete chtít,ʻ tvrdil.
Začali jsme mluvit jeden přes druhého; může básník ovlivnit chod společnosti, má se starat, co se děje v parlamentě? Kde začíná jeho aktivita a kde končí. Američan se opět zadíval na mladíčka s tetovanými prsty u vedlejšího stolku, který kouřil doutník, a řekl: ,Žádný skutečný básník se nepohybuje mimo střed světa. Hledá ten střed. Proto jsem jel do Havany, proto se vracím do Prahy z Moskvy. Básníkovi, jak ho chápu já, jde o způsob, jak by vyjádřil své vědomí a podvědomí. Chce najít pravou totožnost. Hledám zatím odpověď na jedinou otázku: Kdo jsem?ʻ
Řekli jsme, to nás zajímá, souhlasíme. Kdo jsem. Ale to je jenom východisko. ,Člověk je taky součástí společnosti, která ho obklopuje,ʻ řekl Václav. ,My něčemu fandíme, svoboda bez sociální spravedlnosti nemá cenu, mně se například líbí Castro, chci, aby vystupoval v mé básni, píšu o něm, jsem připravený o něčem mluvit a o něčem mlčet, náš svět, kde žijem, nenabízí zoufalství. Ani únik. Nenabízí propast…ʻ ,Bylo by pro mě těžké být umělcem tam, kde umění předpisuje program,ʻ přerušil Václava Američan. ,Nám nikdo program nepředpisuje, ty doby minuly; kdo chtěl, nepsal, co ho nevzrušovalo; ostatně velkým malířům v minulosti program nevadil, celá renesance vznikla na objednávku.ʻ Četli jsme nesouhlas v očích našeho hosta. Blondýnka hledala slova pro naše myšlenky, aby je zpřesňovala a opsala. Zmlkli jsme. Potom Václav řekl: ,I vy jste se stal součástí Ameriky, jaká vás obklopovala v padesátých letech. To byly Státy McCarthyho, výborů pro neamerickou činnost, programově jste se od téhle Ameriky odvrátil, když jste začal v San Franciscu v roce padesát pět psát verše.ʻ Vašek chvíli zaváhal, díval se na krk dívce a na mne, když řekl první dva verše:
,Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy…ʻ
Američan si pod stolem vyzul tenisky, chodil v teniskách v rozmoklém sněhu únorové Prahy. ,Jste blázni, vidíte vládnout tendenci, kde nevládne, bylo mi devětadvacet a nezaměstnanost mi poskytla potřebný volný čas. Chtěl jsem psát bez obav všechno, co je ve mně, verše, které bych nemohl ukázat nikomu, jen několika nejbližším, rozhodl jsem se, že otevřu své soukromí, že nic nezamlčím, shrnu celý svůj život. Inspiraci jsem měl v saxofonových chórech, chtěl jsem být neohrabaný a svůj jako chůze Charlieho Chaplina…ʻ
,Co jste napsal, chápeme taky tak, že protestujete proti tomu, co jste musel žít jako Američan, jako ten, kdo se narodil ve Spojených státech,ʻ přidala se angličtinářka.
Vrchní držel tác se sklenicemi nad našimi hlavami a skláněl se ke stolku.
,Kolik je ti let, bratře?ʻ přešel Velký mág k vyptávání.
,Třicet,ʻ odpověděl podivnému hostu vrchní.
,To je dobrý věk. To je nejlepší věk na velkou lásku. Člověk ví, co chce, jak a od koho. Když máte odvahu všechno dát, hodně dostanete.ʻ Číšník mnoho nechápal, ale cítil se polichocen a vypadal ještě změkleji. ,Staří lidé jsou hloupí pokrytci,ʻ pokračoval Američan; pod stolem si nohama pohrával s mokrými špinavými teniskami, modré ponožky šly dobře k jeho blue-jeans, ale v místech palců svítily stříbrné nehty z proklubaných děr. Moje a Václavovy zánovní polobotky z telecího boxu sousedily s teniskami, připadaly mi jako prohřešek, který nám poezie neodpustí, jako strašlivé znamení, že jsme zburžoazněli. Byla to pečeť: nikdy nebudeme prokletí básníci. Kopali jsme se a smutně zahřívali kávou.
,V San Franciscu na Greenwich Village jsem byl nucený rozdávat rady. Podvodníčkům, pozérům, všem těm klukům a holkám z vysoce postavených rodin Ameriky, kteří si hráli na beatniky. Někteří se naučili i psát. Říkával jsem jim: Vnímejte svět vizuálně, nevnímejte svět abstraktně…ʻ
[…]
Velký mág si natáhl tenisky a zvedli jsme se. Už v prvním poschodí si ohrnul límec kožené bundy. Kůže té bundy na zádech byla natržena jakoby dýkou. Bylo to pošetilé. Ale pošetilost umělců je nevinná jako hra dětí na lupiče. Věděli jsme, že tento muž ve svých devětadvaceti letech podstoupil strašlivé zkušenosti. Byl ztělesněním upřímnosti, která děsí, protože nechápe smysl konvencí. V odvaze, s jakou rozpoutal obraznost, byl pro nás skutečným a velkým dědicem Rimbauda.“
