Pražské nakladatelství Kant vydalo fotografickou knihu Hany Jakrlové (1969), titul Evropa v mezičase: jde o soubor sto čtrnácti snímků na téma dnešní tváře starého kontinentu – od Ruska přes Skandinávii, 
Španělsko nebo Turecko po Velkou Británii. Publikaci otvírají tři texty: třemi řádky přispěl Václav Havel, deset jich připsala sama autorka a cca pětadvacet Josef Chuchma. Jak je u Kanta pravidlem, o knize říkají všechno a nic: autorka zažongluje se sestavou frází (ráj, pouť, bod nula, svět za zrcadlem, nová Evropa aj.), Chuchma si na pomoc přivolá velká jména (Josifa Brodského a Michela Maffesoliho) a v jejich stínu odtažitě, bez minima osobního zaujetí přemítá nad cestou po jednom světadílu plném dějin a nad okem, které leccos z toho zahlédlo. – Jak? Jakrlová má nejblíž k reportážní, tedy dějové a dynamické fotografii: jejím místem je město a jeho zdi, chodníky, výlohy a člověk v bohaté škále situací, s vějířem různých výrazů ve tváři – a se svým stínem. Snímky dále ,zrychluje‘ prudké nasvícení střídané s temnými plochami a skutečnost, že místa, kde byly fotografie cca v posledních deseti letech pořízeny, jsou vyjmenována až v závěru knihy; čímž se dílo vzdaluje konkrétnosti a samo se stává ,nomádem‘. Podobně jako průvodní texty ale vzbuzují pochybnosti i samotné snímky: jednak pro svoji občasnou námětovou banalitu (kterou ilustruje fotografie použitá na obálce knihy) a jednak pro povědomost výrazu – jako by skoro za každým druhým snímkem číhal ještě jiný autor: v magičtějších polohách Cudlín, ve střídmém, momentkovém dokumentu Kratochvíl nebo Štreit, v komičtějších polohách zas Kolář. Hanu Jakrlovou v tom lese ozvěn skoro není vidět…
