Součástí každého Ginsbergova životopisu, ale též řady článků, dokonce i jednoho románu, a jak si ukážeme také chorobopisu, jsou letní dny roku 1948 – právě tehdy totiž navštívily dvaadvacetiletého aspirujícího poetu „vize“, záměrně zatím v uvozovkách. Nejdříve se objevily v květnu 1948 a pak s plnou silou udeřily v průběhu několika dnů koncem června nebo počátkem července 1948, přičemž Ginsberg si nikdy nevzpomněl, kdy přesně, jaký den či týden to byl. Potud časové zařazení, podívejme se nyní, v jaké situaci a v jakém mentálním nastavení k nim došlo.
Ginsberg byl tehdy sám, nejbližší přátelé, tedy William Burroughs a Jack Kerouac, ale i jeho příležitostný a stále unikající milenec Neal Cassady byli pryč – ztracený, malomyslný, bydlel sám v East Harlemu v bytě půjčeném od kamaráda, který studoval teologii (viz různé náznaky v Kvílení). Aby si přivydělal, pracoval v knihkupectví Kolumbijské univerzity, v rámci přednášek významného kunsthistorika profesora Meyera Schapira jezdil leckdy zhulený marihuanou kvůli seminární práci do Muzea moderního umění studovat Cézanna, především jeho obraz LʼEstaque (viz Kvílení). Možná i proto, aby zahnal pocity samoty, hodně četl, ovšem je důležité vědět co. Yeatse, Blakea, sv. Jana z Kříže, Williama Jamese a další vizionářskou literaturu, kterou našel v kamarádově knihovničce, jak o tom napsal v Kvílení („kteří studovali Plotina, Poea, sv. Jana od Kříže, telepatii a bopovou kabalu […] kteří kašlali v pátém patře v Harlemu korunovaném plamenem, pod tuberkulózním / nebem, obklopeni bedničkami od pomerančů, plnými teologie“).
První, zcela nečekaný záblesk přišel, když šel uprostřed dne po 125. ulici. Lidé, co šli vedle něj, měli „podivuhodně ospalé, zvířecí výrazy v obličeji… Na každém, koho jsem viděl, bylo něco špatně. Ve viditelné podobě přede mnou vyvstávalo zjevení zlého, chorobného, nevědomého divokého města…,“ napsal o rok později, ještě se k tomu vrátíme. A krátce poté přišel další nával: „Viděl jsem, jak nebe pokrývá ohromný záblesk světla, nebeská kopule byla prostoupena přízračnou září, jako kdyby byl svět kolem mých očí nesmírným mořským tvorem a tohle byly vnitřnosti leviathana… Vnímal jsem, že řídící inteligence byla v samotných předmětech, a ne v nějakém vzdáleném koutě univerza, a že svět, jak jej vidíme, je úplný: mimo něj již nic není.“
Vrátil se raději do svého bytu a četl si Williama Blakea, včetně jeho básně Sick Rose. „Uvědomil jsem si znovu, že ten poslední a nejhroznější závoj byl rozerván před mýma očima, konečné náhlé a hrůzyplné pochopení prostřednictvím smrti. A pak jsem se pohyboval po pokoji s hryzavým tepem zvířeckosti, pohlcujícím mé tělo pomalými živočišnými vlnami mé kostry, ječel a zhroutil jsem se v tiché agonii, naříkal na podlaze, rukama jsem se pevně držel stehen.“
Vize se ale vrátily, například v knihkupectví zažil cosi jako „mystický zážitek“ a dostal se do vizionářského stavu. John Clellon Holmes věnoval této události celou kapitolu svého románu Go (Jeď!), jehož hlavní postavou je vedle Kerouaca právě Ginsberg. Jak si nejspíš všimnete, Holmesův sled děje se od Ginsbergova textu poněkud odlišuje, na věci to však nic nemění.
„A pak se to,“ píše Holmes, „bez varování stalo poprvé. Uvědomil si [Ginsberg] náhlý příval horkosti, a tak zvedl oči nad okraj knihy, kterou držel, díval se dál do obchodu a zase zpět, na celou trasu, kterou prošel, dokud jeho pohled nedospěl až ke dveřím. Zdálo se, že je to strašně daleko. Vše ale bylo jiné, ponořené do té stejné, vše vyjevující bělostné záře, a přesto i takové, jaké to bylo normálně. Jako kdyby získal jakýsi rentgenový zrak a prohlédal skrz stohy knih a listující studenty, jako kdyby povrch reality byl jakýmsi filmovým negativem. […] Kniha v jeho rukách, a vlastně všechny knihy jako kdyby vibrovaly neviditelnou třesavkou a on slyšel, anebo si myslel, že slyší v tom podivně děsivém tichu neustálý bezhlasý rozruch všude kolem sebe. Jak se tak díval, stravován prchavostí svého rozrušení, vše – knihy a studenti a stěny – jako kdyby se vyrovnávalo a bzučení ve vzduchu přicházelo odevšad. A přece všude kolem sebe cítil chemický, bodavý strach. Všechno bzučelo toutéž energií, určitou soudržností v jádru všeho, jež sršela dovnitř, ven i po celé místnosti jako svazek elektřiny, neosobní, a přece jaksi přirozená láska, stmelující dokonce i samotné atomy. […] Vize! Vize! Ta slova stále jako by bodala do jeho vědomí jako zrychlující se vlny horečky. Zatímco šel dál, teď již téměř běžel, uvědomil si, že je pronásledován oním podivným výtryskem lítosti a vzteku, který se jej zmocnil během oné chvilky v knihkupectví. Byla to
