V očích Evropana je kultura indického subkontinentu paralelním vesmírem, který propojuje jak žánry, tak i generace. Vzpomínáte na Raviho Shankara, jehož západnímu publiku představili nejen Beatles a George Harrison, ale ještě před nimi klasický houslový virtuos Yehudi Menuhin? Skupiny Shakti a Mahavishnu Orchestra zas natrvalo změnily světový jazz. Mladší generaci fascinují transovní rytmy bhangra z indických komunit v Londýně, stejně jako pákistánská kultovní zpěvačka Arooj Aftaab žijící v New Yorku. A v širším kontextu na hudbu volně navazuje globální okouzlení jógou a indickou spiritualitou. Festival Sur Jahan se koná každý rok v Kalkatě i okolí už od roku 2011 a prezentuje hudbu z Evropy i Indie.
V Praze sice zatím nemáme náměstí Raviho Shankara, ale poblíž dejvické Techniky najdeme Thákurovu ulici, pojmenovanou podle prvního nositele Nobelovy ceny za literaturu, který nepocházel z Evropy. Rabíndranáth Thákur (1861–1941) ovšem vedle knih psal i písně, které se například staly státními hymnami Indie a Bangladéše. Jeho Nobelovka tedy naznačuje, že v evropském akademickém prostředí jsou umělecké disciplíny přísně separované, kdežto indická kultura pěstuje přesahy. Což se na Západě daří spíš v popkultuře. Příkladem je Bob Dylan, pro jehož písničkářskou profesi nobelovská nadace neměla kategorii, a tak se ocitl, stejně jako Thákur, v „literárním“ šuplíku. Indická kultura je tedy daleko méně svázána stereotypy než západní.
Pražská Thákurova ulice nedostala své jméno náhodou. Nobelista (cenu získal roku 1913) přijel do Prahy poprvé roku 1921 a měl zde tři přednášky. Jednu z nich navštívil i Leoš Janáček, v němž zanechal bengálský umělec tak hluboký dojem, že na motivy jeho básně zkomponoval skladbu Potulný šílenec. Podruhé přijel Thákur roku 1926 na pozvání Karla Čapka, který byl tehdy předsedou československého PEN klubu.
Putovní festival jako koncept
Jak probíhá kulturní výměna mezi Indií a Evropou o sto let později? Nahlédněme pod pokličku. Vzhledem ke klimatu je pro cizince jedinou skulinou, kdy lze indická vedra přečkat, leden a únor. Co místní vnímají jako zimu, je pro našince léto. Právě v této době tu probíhají desítky festivalů světového formátu. Mnohé z nich staví na konfrontaci indických a západních muzikantů a staly se mezinárodním lákadlem v rámci „kulturní turistiky“, podobně jako kdysi Festival au Désert v oaze na Sahaře v Mali. Vrcholnou událostí je Sacred Spirit Festival v historickém městě Jodhpur v Rajasthanu.
Bengálský festival Sur Jahan hraje odlišnou roli. Prezentuje jak indické, tak západní umělce, ale publikum tvoří výhradně místní, vstup je vždy zadarmo. Letos proběhl postupně na třech místech. Nejprve v Kalkatě, na východním okraji Indie. Druhá a hudebně nejintenzivnější zastávka byla na venkově, v ášramu, tedy duchovním centru bengálského společenství Baulů, hluboce spirituálních lidových hudebníků, kteří se ale vůči organizovanému náboženství ostře vymezují. Finální koncerty proběhly na technické univerzitě IIT, což je obrovský kampus zapouzdřený uvnitř třísettisícového města Kharagpur. Univerzitní prostředí nabídlo Evropanům další unikátní pohled. Místo vtíravých reklamních billboardů vás obklopují nápadité citace, podněcující lidskou vnímavost i cílevědomost.
Putovní festivalovou výpravu tvořily čtyři hostující skupiny:
