Ještě předposlední den v roce překládal. Bylo 31. prosince 1982, kdy ve dvě hodiny a čtyřicet minut ráno dokončil překlad básně Malá fuga americké básnířky Sylvie Plathové. Za každou dokončenou báseň se musel odměnit tabulkou čokolády, ačkoli trpěl cukrovkou, „jinak to nedodělám nikdy. Dřu na tom čtvrtý rok. A ty básně jsou čím dál hrozivější, děsím se jich čím dál víc. Je v nich to, co si lidi vždycky jen mysleli, ale co málokdo psal do básní“. Básně Plathové začal překládat v roce 1967 a překlad knihy dokončil v roce 1983.
Začátek roku 1982 strávil podobně. „Šedivé ráno prvního dne v roce. … Šel jsem spát asi ve dvě v noci a v posteli, v prvních hodinách nového roku, jsem listoval v sešitu, kde mám … poznámky k projektu antologie české poezie, kterou chci sestavit – třeba jen proto, aby zůstala v rukopise. Název pro ni mám: Jiná antologie. A mělo by v ní být (za posledních 60–80 let) to, čemu se editoři oficiálních antologií vyhnuli, co je – myslím – cenné, ale co se z těch či oněch důvodů obcházelo, ignorovalo…“ Autor těchto řádků byl sám básník a o tom, jak se „ignoruje“, něco věděl.
Antologii už připravit nestihl. V roce 1984, kdy vyšly jeho překlady Sylvie Plathové (kniha Ariel), v květnu nastoupil do nemocnice. Lékaři řekli v červenci jeho rodině, že prognóza je beznadějná, jemu to ale zamlčeli. Zemřel v září, ve třiapadesáti letech (1931–1984). Zůstalo za ním rozsáhlé překladatelské dílo, vlastní poezie a deníky. O poezii věděli znalci, o denících prakticky nikdo.
Jmenoval se Jan Zábrana a v jeho životě vše souviselo s tím, že „žít v tragické zemi znamená žít v tragickém čase“, jak zní verš amerického básníka Wallace Stevense, jehož texty překládal.
Kůň, který vás shodí
Anebo začnu jinak. V roce 1984 jsem stál před výlohou Fišerova knihkupectví v pražské Kaprově ulici. Zaujala mě knížečka v oproštěné, nestárnoucí edici Květů poezie (průhledná obálka, pod ní geometrické motivy a štítek s načrtnutým titulem: Ariel). Nevěděl jsem, že Ariel je duch povětří ze Shakespearovy Bouře. Neznal jsem ani jméno autorky: Sylvia Plathová; a netušil, že Ariel se jmenoval kůň, který ji shodil, a že to byla jedna z jejích životních proher. U pultu jsem si nechal knížku ukázat a při pohledu na jméno překladatele jsem zbystřil.
„V tragické zemi v tragickém čase“, kterou pro mě Československo osmdesátých let bylo, jsem podnikal lov. Na knihy, tedy na jejich autory, ale i na překladatele. O Sergeji Jeseninovi jsem se učil na střední. Ani to, že byl – jako sovětský autor – povolený, nezastřelo, jak sžíravě vystihl ruskou beznaděj z perspektivy vyvrhela – chuligána. Ta ovšem perfektně lícovala s mými perspektivami. Jeseninovu „krčemnou Moskvu“ jsem sice neznal, ale do hospodské Prahy jsem se nořil s chutí. A překladatel Jesenina, v jehož podání se mi líbil nejvíc, byl – Jan Zábrana. Knížka, opět z Květů poezie, se jmenovala Ryšavý podzim (1984). Těch setkání bylo víc.
V onom roce 1984 se mi dostal do rukou výstřižek z deníku Lidová demokracie. Měl rozměr několika centimetrů čtverečních. Pár větami se sdělovalo, že zemřel překladatel Jan Zábrana. Měl jsem pocit, že jsem se s někým osudově minul. Ten pocit trvá.
Viděl jsem nejlepší hlavy své generace…
Zábrana se významně otiskl do
