Součástí každého Ginsbergova životopisu či většího pojednání, stejně jako mnoha rozhovorů, je Ginsbergův pobyt v psychiatrické léčebně – stejně jako se v nich dočteme o těžkých psychických problémech jeho matky Naomi, jež strávila po léčebnách značnou část svého života. A nejen to, odhlédneme-li od jejího osobního, jakkoli tragického a opravdu šíleného (ve všech významech tohoto slova) osudu, nesmíme zapomínat, jak silně a hluboce ovlivnil malého i dospívajícího Allena, a coby těžký stín, ba hrozba, se tyčil nad celým jeho životem.
Protože, jak uvidíme, k psychické poruše měl zvláště zamlada dosti blízko. Později mu sice – nejspíš – již žádná psychická ataka či psychiatrická diagnóza nehrozila, i tak byl ale ve spárech těžkých výčitek. O tom všem bude záhy řeč. Nahlížet budeme jak do psychiky matky, tak syna, vzájemně se budou proplétat, stejně, jako tomu bylo ve skutečném životě, odkazovat budeme na řadu archivních materiálů, rozhovorů, především ale budeme vycházet z naprosto objevné, v roce 2023 vydané knihy Stevana M. Weineho Best Minds, nesoucí výstižný podtitul How Allen Ginsberg Made Revolutionary Poetry from Madness. Dodejme, že Weine je především klinický a respektovaný psychiatr, není se tedy třeba bát nějakých neodborných tvrzení, zároveň měl při psaní – práce začala ještě dávno za básníkova života, v polovině 80. let – naprostou Ginsbergovu důvěru.
Začít vyprávění můžeme z řady míst, začněme ale jednou divokou honičkou ulicemi Manhattanu. Ovšem té předcházela Ginsbergova naivita a pohostinnost. Dovolil totiž, aby se v jaho bytě usadil Herbert Huncke (1915–1996), příležitostný zloděj, narkoman, prostitut a kdovíco ještě, pod různými jmény jej najdeme jak v Kerouacových, tak Burroughsových románech, ostatně právě od něj slyšel Kerouac výraz „beat“. Ovšem nejen že se Huncke nastěhoval, zároveň si společně s propuštěným lupičem a jeho milou Vicki (také o té psal Burroughs ve Feťákovi) udělali z Ginsbergova bytu sklad kradeného zboží. V momentě, kdy už to bylo i pro hodného Allena a jeho přátele příliš, trval na tom, že musí lup z domu. Fajn, naložili jej tedy do auta (kradeného), všichni nasedli a zamířili na Long Island. Ovšem poté, co Jack Melody, onen kriminálník, málem přejel policistu, následovala honička jako z filmu. Bohužel na jedné křižovatce nezvládl zatáčku a vůz se v devadesátce několikrát převrátil. Překvapivě nebyl nikdo vážně zraněn, a tak Melody s Vicky utekli. Ovšem Ginsberg, kterému se rozbily brýle, byl bezmocný a jako slepec se snažil posbírat školní sešity (studoval na Kolumbijské univerzitě), deníky, dopisy, obsahující početné zmínky o jeho sexuálních aktivitách a užívání drog. Policejní houkačka se však blížila, a tak také utekl. Záhy po příchodu domů však došlo k nevyhnutelnému. Jak píše John Clellon Holmes v románu Go (Jeď!), „dveře se rozlétly, málem ho srazily na zem a dovnitř vtrhli tři policisté“. V průkazce do knihovny totiž našli jeho adresu. A tohle vše se stalo 22. dubna 1949.
Mladý student, do třiadvacátých narozenin mu chyběly necelé tři měsíce, tak skončil ve vazbě, o incidentu psaly druhý den New York Times na první stránce, mimo jiné zde čteme: „Jeden z obžalovaných, Allen Ginsberg, 21 let [sic], bytem York Avenue 1401, uvedl policii, že pracuje jako poslíček v tiskové agentuře a s gangem, jehož všichni členové měli záznamy v trestním rejstříku, se ,spojilʻ proto, aby získal ,realismusʻ, který potřeboval k napsání povídky.“ Ve vazbě ale na rozdíl od ostatních nezůstal, otec za něj zaplatil kauci 2 500 dolarů (hodně peněz i dnes, natožpak tehdy!) a víceméně okamžitě se rozjela zákulisní jednání, kdy jeho univerzitní profesoři dělali vše pro záchranu oblíbeného premianta před kriminálem. A vše dopadlo dobře, síť bývalých absolventů Kolumbijské univerzity zapracovala a díky vedoucímu katedry psychiatrie, ale také řediteli prestižního Psychiatrického institutu státu New York (New York State Psychiatric Institute), dr. Nolanu Davisovi, a rozhodnutí soudu (opět konexe zapracovaly), byl hospitalizován.
Kristus Allen
Do léčebny nastoupil 28. června 1949 a v podstatě se tam těšil, jistě nejen z radosti nad tím, jak na rozdíl od svých známých vyklouzl z vězení (v tom nakonec skončil na pět let pouze Huncke, Melody a Vicki díky protekci vyklouzli), ale také nad tím, že bude v blázinci, on, mající vize, a bude tak mít možnost vše poznat z první ruky. Tedy, ne že by to již ve více než snesitelné míře nepoznával díky vlastní matce… Pobyt to byl z jeho pohledu zcela pohodový, na osm měsíců měl volnost a čas číst, psát a malovat, podrobil se poprvé psychoterapii, nedostával přitom žádné devastující léky či elektrošoky, nehrozila mu ani lobotomie – mimo jiné i proto, že jeho terapeut své pacienty chránil.
Dostáváme se teď na donedávna neznámou půdu, na jedné straně byly ony životopisy, založené na Ginsbergových vzpomínkách (a dodejme, paměť že měl vskutku sloní), dopisech, denících a podobně, na straně druhé pak Ginsbergova zdravotní karta. Mimořádně zajímavá, protože Weine byl první, kdo ji kdy viděl, poté, co mu k tomu dal Ginsberg povolení. Sám ji přitom celých těch padesát let neviděl! Neznal tedy, co o něm psali jeho terapeuti, nevěděl, jak moc se to rozchází s jeho viděním a podáním. Hodně, opravdu hodně! Ginsbergova karta z blázince je mimořádně zajímavá, bohužel se jí nemůžeme dopodrobna zabývat, pár pasáží ale přiblížit musíme, i proto, abychom ukázali, jak mýtotvorná byla Ginsbergova verze. A není to jediný případ…
Takže v chorobopisu čteme:
