Možná nejméně známým Ginsbergovým přítelem je Carl Solomon (1928–1993) – tedy ne, že by jeho jméno nebylo známé, vždyť je mu nejen dedikováno Kvílení, ale také v něm hodně vystupuje. Ovšem o Solomonově životě toho moc nevíme, bohužel. A nejen proto, že měl na svého mladého kamaráda z blázince (viz článek o Ginsbergově pobytu v léčebně) docela velký vliv. Ovšem nejen na něj…
Okolnosti jejich seznámení jsme již naznačili, podívejme se nejdříve na Solomonův život – narodil se v roce 1928, rodičům, kteří byli potomky emigrantů, otcovi předci pocházeli z Litvy, matčiny z rakousko-uherské říše. Jako dítě neměl žádné problémy, ovšem v jedenácti mu zemřel otec: „Když otec zemřel,“ vzpomínal po letech, „má akademická činnost tak trochu ochabla. Byl jsem v depresi. Otce jsem si idealizoval, a protože byl docela přísný, sklouzl jsem do nejistoty, ztráty disciplíny a do intelektuálních dobrodružství, z nichž se posléze stalo naprosté zmatení“. Již jako školák publikoval ve školním časopise, zároveň v té době, to mu bylo tak třináct čtrnáct, objevil jak Poea, tak Whitmana. V patnácti ukončil střední školu, přičemž několikrát přeskočil celý ročník. Po letní brigádě, kdy kydal hnůj, se zapsal na společenské vědy, kde chtěl studovat „úděl negrů“ (v té době zcela běžný výraz, používaný bez nějakých pejorativních konotací i Afroameričany), zároveň vstoupil do odnože komunistické strany. V roce 1944 se začal zaučovat na námořníka obchodního loďstva a posléze i vyplouval na různé cesty. První jej zavedla na Kubu, kde měl první sexuální zážitek, s prostitutkou, shodou okolností nedaleko místa, kde později začal svou revoluci Fidel Castro. Plul také do Terstu, obsazeného Angličany a pod dohledem Italů a Jugoslávie, kde jej ovšem poté, co nevědomky přešel hranici, zatkli. A mimochodem, protože sloužil za války, získal dvě vyznamenání. O tom Ginsberg v Kvílení nepíše, nepasovalo by to tam… Vedle žen objevil coby námořník i alkohol, vedle piva při cestě do Polska vodku, v Řecku ouzo, víno v Itálii a ve Francii koňak.
Francie byla v jeho intelektuálním rozvoji mimořádně důležitá, již předtím četl Rimbauda, ovšem poté, co v roce 1947 opustil loď a zamířil do Paříže, nejenže vstoupil do francouzské komunistické strany, hlavně ale obcházel galerie, především surrealistické, s prostitutkou Odettou, s níž tehdy chodil, zhlédli Genetův divadelní debut Služky, objevil knihy Henryho Millera. Hlavně ale jednoho horkého červencového večera spatřil v Saint-Germain-des-Prés, kde „hledal existencialisty“, shluk lidí před malou galerií. Protlačil se dopředu a viděl dva muže, mladého a staršího, čtoucí poezii. Jedním z nich, tím starším, byl Antonin Artaud, „ječící o prokletí svého těla“. A jak vzpomínal, jeden verš, „Papa, maman et pederaste inné“, se hodně líbil Kerouacovi. „Vykládal jsem mu, že Artaud na mě ukazoval při recitaci prstem, ve skutečnosti se to ale týkalo všech posluchačů.“ Halucinatorní ráz Artaudovy recitace – a dodejme, že je to opravdu zážitek!!! – Solomona zcela uchvátil a rychle si obstaral Artaudovu dlouhou zvláštní báseň Ci-Git, sehnal si i Genetův Pohřební obřad, explicitní homoerotický román o okupované Francii, Lautréamontovy Zpěvy Maldororovy a také knihy Henriho Michauxe, „jednoho z mých proroků“. Mimochodem v době, kdy ani jeden nebyl ještě řekněme módním jménem, a v Americe je nikdo neznal. Potvrzuje to jen Solomonův „čich“ na dobrou literaturu.
Všechno společně s nastavením Solomonovy osobnosti mělo jistě vliv na jeho další konání, tak například čteme o tom i o dalších jeho osudech v Kvílení, když se s kamarády dozvěděl, že nedaleko brooklynské univerzity bude přednáška o Stephanu Mallarmé, šli tam a metali po vykuleném přednášejícím, v ryzí dadaistické performanci, bramborový salát – což mimochodem Ginsberg v Kvílení, a není to v Solomonově případě jediná situace, trochu překroutil. O Solomonovi, jak ukazujeme v jiném textu, se ale píše i v jiných částech básně…
Jindy zavítal Solomon s kamarádem na vernisáž, kde se představoval jako původem britský básník W. H. Auden, který v té době žil v New Yorku. A jelikož nikdo nevěděl, jak Auden vypadá, rozdával tam jeho jménem autogramy. Není se vlastně čemu divit, sám vzpomínal, že když přišel jednou na hodinu angličtiny s výtiskem Květů zla, spolužačka si okamžitě myslela, že je Baudelaire.
Jelikož si přečetl i Gideovy Vatikánské kobky, zaujala jej idea
