Veronika Bromová má v Praze retrospektivu.
Galerie hlavního města Prahy si troufla: dvě patra Domu U Kamenného zvonu vyhradila po Kremličkovi, Štyrském nebo Štreitovi retrospektivě letos teprve dvaačtyřicetileté Veroniky Bromové. Bilance ve čtyřiceti? Po sotva patnácti letech tvorby? Že by autorka právě končila jednu vývojovou etapu – a potřebovala se od ní demonstrativně odříznout? K tomu se její velkoformátové manipulované fotografie, častokrát rozzářené agresivním chladem umělých barev a tematizujících skoro výlučně autorčino nahé tělo, ne zrovna ideálně snášejí s prostředím středověkého domu. Slušely by jim více sály Rudolfina – i kdyby jen proto, že právě tato galerie se snaží otázky konstrukce a dekonstrukce lidské identity skrze vizuální umění soustavně zodpovídat. Třeba památnou výstavou Cindy Shermanové, k níž má Bromová v lecčems blízko.
Přehlídka v Domě U Kamenného zvonu zahrnuje práce zhruba od poloviny 90. let do roku 2008. Název expozice je přesný: Království – ovšem „ta“ království, čili království v množném čísle. V tom názvu je skryta jak autorčina sebetematizace, tak její základní pracovní postup, kterým je variace. Bromová pracuje v cyklech, ale ty nejsou pro celek jejího díla tak klíčové a určující jako v případě zmíněné Shermanové. A to z prostého důvodu: veškeré kontexty, do nichž Veronika Bromová jako hlavní aktérka vstupuje, každá její symbolická proměna, veškeré manipulace s vlastní tělesností, které si dopřává, jí stále zachovávají jednu a tutéž tvář – její vlastní.
Zatímco Shermanová se divákovi odcizuje, svoji identitu zmnožuje převleky a maskami, pod nimiž její výchozí podoba nadobro mizí, Bromová zůstává nahá a ve své nahotě stále bezpečně poznatelná. Jen přesouvá důrazy: obměňuje scénu, v níž se vystavuje, expresivně upravuje povrch svého atraktivního těla, komunikuje s vlastním stínem nebo se svými identickými odrazy. Zatímco Cindy Shermanová zůstává tajemná, do Veroniky Bromové je vidět. A to doslova. Její doširoka rozevřená ústa nebo stehna nabízejí divákovi pohled do nejzazších koutů té nekonečné tmy uvnitř. I tenhle voyeursky lákavý prvek by měl její dílo erotizovat. Nehledě na sadomasochistickou latenci, kterou self- -performerka vkládá do svých povrchových „úprav“ barvami, izolepou či nůžkami. Ale její fotografie, využívající různé fígle, co technika dovolí, klamou tělem: jsou chladné ve své barevnosti a umělé ve svém aranžmá – přes veškerou blízkost zůstává jejich objekt divákovi vzdálený. A vzdaluje se mu tím víc, čím více je podle momentálních nálad a rozmarů autorky variován a obměňován.
Dvě galerijní patra Veronice Bromové víc škodí, než prospívají: pakliže první půle výstavy je přehlídkou relativně suverénních „království“, která jsou v kontextu českého vizuálního umění posledních deseti patnácti let bez konkurence, v druhé polovině retrospektivy už převažují makety. Venkoncem: ačkoli se některé z těch obrazů do diváka zaříznou, a občas i dost hluboko, krev z rány nikdy neteče.