Letošní koncert Laibach byl výjimečný. Skupina vystoupila v rámci turné Love is Still Alive v pražském divadle Hybernia, kde všichni diváci seděli v na sedačkách potažených červeným plyšem. Laibach se v rámci letošního turné snažili vystupovat především v divadlech, Nešlo však o nějaký laciný vtípek, o snahu přitáhnout pozornost, aby lidé opět přišli na jejich vystoupení.
Záměrně volím slovo vystoupení, protože nešlo jen o koncert, ale druh Gesamtkunstwerku. Laibach nezapřeli, že jsou konceptualisté, a programu se snažili dát charakter divadelního představení. Večer se členil do tří částí, které se lišily stylově, žánrově i náladou, přičemž mezi první a druhou jako ve správném divadle udělali patnáctiminutovou pauzu. Přestávka, byť bez rozsvícení v sále, ale opět s útržky z filmů s Vinnetouem, byla i mezi druhou a třetí částí a i přídavek byl oddělen.
Úvod patřil letošní novince Lově Is Still Alive představené stejně jako na stejnojmenné EP desce v osmi podobách. Základní s podtitulem Moon Euforia se nese v duchu country zabalené do elektroniky, kde Milan Fras ve stříbrné košili a stetsonem zpíval cashovsky hlubokým hlasem. U mikrofonu se střídal s Marinou Mårtenssonovou, která stylově hrála na španělku. Celé to vypadalo jako balkánská snaha o nápodobu Nashvillu s pozlátkem Las Vegas. Slova jasně odkazovala na Beatles, když zaznělo spojení „aross the universe“ a na Davida Bowieho („life on Mars“).
V dalších variantách písně postupně hrála stále větší roli elektronika, až se původní motiv skoro vytratil. Působilo to jako prázdné stylistické cvičení na téma, jak Laibach dokáží překopat píseň – tentokrát jejich vlastní – a pracovat s odkazy na historii a velikány popu. Člověk si až říkal, nakolik se skupina snaží manipulovat s diváky, když jim dává s vážnou tváří i tuhle banalitu sežrat, čemuž se nelze divit, protože se vždy zaobírali masami a působením na ně.
Ortodoxní fanoušky to zaskočilo, byla to však jen předehra nebo řečeno termíny dramatu expozice. Druhá nejrozsáhlejší část s podtitulem War přinesla Laibach, jak je všichni známe, tedy temné, dramatické a neúprosné, s topornou němčinou.
Blok, který zahrnoval kolizi a krizi zahájila Ordnung Und Disziplin, kde jsou použita slova německých dramatiků Heinera Müllea a Bertolta Brechta, a In bin der Engel der Verzweiflung z loňského alba Wir Sind das Volk, po němž následovaly dva kusy ze šest let staré desky Also Sprach Zarathustra (Das Nachtlied I a Als Geist). Po skladbě Lepo – Krasno z letošního alba Sketches of the Red Districts se kapela ponořila do hlubin vlastní minulosti, do svých začátků, když zahrála Smrt za smrt, Krvavou grudu – plodnu zemlju a Ti, ki izzivaš. Přestože pásmo dělilo pětatřicet let, blok působil konzistentně. Laibach si uvědomili, kde je jejich hlavní hudební síla, že je proslavil temný neúprosný postindustrial s pochodovým rytmem bicích. Sketches of the Red Districts navíc odkazují na život v hornickém městě Trebovlje, kde se Laibach dali v roce 1980 dohromady. O čtyřicet let později staré písně natočili v nové verzi na albu Laibach Revisited v podobě, kde už zpočátku trochu chaotické industriální skladby dostaly typicky řád.
Současné obsazení Laibach, v němž kromě Frase z původních členů zůstal jen mozek projektu, na pódiu se neobjevivší Ivan Novak, přitom dokázalo písně dotáhnout k dokonalosti. Objevovaly se v nich až kataklyzmatické momenty, které by se při použití jiných nástrojů daly označit za free jazzové. Piano dávalo písním nádech vážné hudby a bubeník si dokázal pohrávat s rytmem, kdy šikovně zdůrazňoval jiné doby než syntezátory. Zvuk pak chytře přiostřovala elektrická kytara.
Jako v klasickém dramatu musela přijít peripetie. V třetí části nazvané Repent (pokání) se Laibach opět vrátili do světa popu, když zahráli dvě coververze, The Future od Leonarda Cohena a následně svou totální předělávku Sympathy for the Devil od Rolling Stones, kde rockový grunt občas připomínala elektrická kytara. Následovalo uzavření kruhu, když zazněla vlastní skladba The Coming Race se zpěvem Mårtenssonové stylizované do role Tiny Turner. Opět jsme se ocitli v pseudo Las Vegas. The Coming Race je titulní píseň z nového alba, kde zní i Love Is Still Alive a přináší hudbu z druhého dílu filmu Iron Sky o nacistické základně na Měsíci.
Katarzi v podobě návratu do reality dokonal přídavek The Engine of Survival laděný od gotického rocku, jak ho pojímali Swans, a odkazoval názvem ke Cohenově písni, kde zaznívají slova „love is the only engine of survival, the engine of survival“.
Představení mnoha projekcemi v duchu Gesamtkunstwerku a řadou konotací odkazující na jiná díla bylo dotažené. Klasické skladby dostaly další dimenzi a celý temný koncept byl zařazen do širšího kontextu. Už to nebyl jen post industriál an sich, ale kontrast k plytké povrchní výpravné show, jaké ovládají dnešní pódia, jako je to v Hybernii, což dodalo klasickým skladbám i jejich podobně pojatým následovníkům další dimenzi.
Současně však z pódia čišel chlad, jaký se dá dnes čekat v divadelních sálech s plyšovými křesly, kde je vše dokonalé, ale nestrhne to. Koncertu chyběl drive a spodní proud, které mělo první vystoupení Laibach v pražské Lucerně v tom nejklasičtějším obsazení, kdy měl člověk pocit, že se účastní jakéhosi strhujícího a nebezpečného undergroundového rituálu novodobých divochů. V Hybernii bylo podáváno vše úhledně zabalené, dokonale naservírované a člověk sledoval show z odstupu. To však nevypovídá jen o Laibach, ti jen chytře nastavili zrcadlo dnešní době. Mainstreamová kultura je stále častěji přesně taková, opulentní a dokonalá, která se však nedotýká srdce, protože je jen jako na oko.
Koncert otevíral i otázku, nakolik je dnes nutná autorská interpretace. Vždyť současní Laibach jsou až na zpěváka svým způsobem coverband tvořený lepšími muzikanty, než byli ti původní. Ovšem současně to ukazuje, jak by mohla vydržet rocková kultura na pódiích a přežít i smrt svých autorů a prvotních interpretů.