Láska na pískovišti

Do české poezie vstoupil rázným krokem: představil se jako „amatérský přírodovědec“ a „potomek dvou admirálů“ a za dva roky publikoval čtyři sbírky veršů – knihy rozsáhlé co do počtu stránek, a přitom v jednotlivých číslech stručné, ba máloslovné. První tři textové soubory pojal Miroslav Fišmeister (1976), 12_laska_na_piskovistirodák z Brna, jako trilogii; názvy tu spolu vedou řeč: po imperativech Ten stolek je nízký! (Petrov, 2005) a To okno je malé! (Carpe diem, 2006) přišlo úlevné vydechnutí – Aspoň že postel je pohodlná… (Carpe diem, 2007).
Na toto interiérové entrée, poněkud asociující titul jedenáct let starého opusu Petra Borkovce Mezi oknem, stolem a postelí, autor navázal prvním krokem do exteriéru. A protože už v předchozích sbírkách deklaroval skrze užité motivy a různé názvuky a aluze sympatie k dobrodružné a fantazijní literatuře, od pohádek po science-fiction, a protože se v rámci svých textů nechával vést především náhodou, hrou, ba nejednou také slovní hříčkou, zvolil za název své čtvrté knihy slovo, které pojmenovává symbolický prostor zasvěcený dětským rituálům a magii: Pískoviště .
I nových sto čtyřiačtyřicet stránek Fišmeisterovy poezie (vydaných Nakladatelstvím Pavel Mervart) je zaplněných minimem textu: úsporný, koncízní výraz tu jednou svírá ,vteřinový‘ román, jindy dva, tři, čtyři separátní, aforisticko-magické obrazy; v jazykové rovině soupeří paravědecká terminologie s imaginativním slovníkem a lyrismy se šermují s neologismy. Přísné strofy tu čelí atakům svobodné fantazie, ratio couvá před diktátem náhody. Básně vlají v prostoru knížky jako potrhaná a znovu sešitá vlajka, texty se zdají bez konce i počátku: jsou měňavé, jeden se taví v druhý, třetí povstává ze čtvrtého, pátý je zrcadlem šestému, sedmý doslovuje osmý atd. Ne náhodou básník často povolává do svých veršů jako nejvlastnějšího pomocníka a vděčný motiv živel vody – ať v podobě proudu řeky či mořského přílivu.
Ale co když je to jen zdatně aplikovaná filosofie básnické skladby, chce se říct. V závěru glosy věnované Fišmeisterově prvotině jsme v souvislosti s titulem sbírky přiřkli autorovi především „nízkost originality“, jejímž pandánem se nám zdály být desítky zaslechnutých ech, dokonce jakýsi les ozvěn, v němž se osobitost tvůrce ztrácela, rozpouštěla. Jisté příbuznosti jsou patrné i v Pískovišti. Důrazem na absurdní vyznění některých obrazů (podtrženým prací s adjektivy a užitím vykřičníků) se Fišmeister blíží dikci Jiřího Dynky ve sbírce Liviový lenkový či loňské Tamponádě; krkolomné srostlice obrazů, byť mnohem lyričtějšího rázu, připomenou surrealisticko-dadaistické kreace Pavla Řezníčka („Chvalozpěv jitrocele pulzuje / u kamenů. / Kdysi jsem se mu omluvil / za myšlenku, že je eskapista.“).
Avšak pak tu jsou verše omamné krásy a účinu, které – zdá se nám – nepatří nikomu víc než samotnému autorovi: „Racek se brodí k dívce“, „Proutěný knír přehozený přes ruku“, „Uspán vzpomínkou na topinky“. Přestože z Pískoviště zůstávají čtenáři v paměti právě jen tyto samostatné obrazy či obrazné sentence, a ne básnické celky, natož celek knihy, přestože Fišmeister podává čtenáři jakýsi básnický krasohled, hodiny, jimiž se nahodile přesýpají částečky poezie – jeví se s přibývajícími stránkami sbírky jako básník konsolidující, jako tvůrce, jenž své poetické teritorium nenásilně, náznakově rámuje: jako by veškeré jeho postavy a často přítomná fantastická fauna a flora spěly k naplnění veršů: „Rozněžněn, / na louce voním k pozitronům.“ Že by Miroslav Fišmeister nakonec vsadil na romantický kořen? Že by na pískovišti vyrostl básník lásky?

Přidat komentář