Ginsbergovi se věnoval i literární a umělecký magazín Divoké víno, který vycházel bez oficiálního povolení od roku 1964. Jeho vydavatel Ludvík Hess na Allena Ginsberga vzpomíná takto: „Prostřední dvoustrana DV 2/65 přináší rozhovor Václava Hraběte, Emila Machálka a Ludvíka Hesse s americkým básníkem Allenem Ginsbergem. Moje největší životní setkání! Allen Ginsberg vystupoval nejen ve Viole, ale recitoval, hrál a zpíval i ve sklepě našeho Klubu poezie v Krejčího ulici a dovedli jsme jej i na setkání v libeňském divadle SKN. Do Prahy přiletěl z Havany 19. února 1965. Vyprávěl nám, že na Kubě jej vyhostili, protože dělal milostné návrhy ministrovi Castrovy vlády. Líbil se mu. V Praze se mu líbili kluci i holky a do postele s ním chtěli všichni. Z básníků kolem Divokého vína si oblíbil nejvíc Jana Samohela a Pavla Berana. Se mnou bohužel nic neměl, ale nakreslil mi alespoň obrázek. Řekl nám: ,Po dlouhý čas jsem byl jen homosexuální, ale pak jsem zase vstoupil do svého těla a pocítil, jak jsou ženy něžné.ʻ Ve sklepě Klubu poezie nám zpíval nekonečnou píseň s jednoduchým, stále se opakujícím textem: ,Hariom na móši vá, hariom na móši vá…ʻ Rytmus udával malými činelami. V libeňském divadle byl při setkání s Ginsbergem i Ladislav Landa. Všichni chtěli něco od Ginsberga podepsat, Láďa mu předložil k podpisu Komunistický manifest. Ginsberg přeškrtal jména Marxe a Engelse a podepsal se jako autor. Ve Viole se kdosi odvážil dát mu podepsat svůj klobouk. Ginsberg si na něj místo podpisu sednul a hlasitě se uprdnul…“
