Allen Ginsberg až obsedantně sbíral po celý život vše, co se nějak týkalo jeho života a tvorby. Vzhledem k tomu, že nebylo fyzicky možno skladovat vše v bytě, všechny své archivy měl deponované v Butlerově knihovně newyorské Kolumbijské univerzity a odrážely celý jeho život – Bill Morgan, který je katalogizoval, pracoval s téměř sto třiceti tisíci položkami. Každá dostala vlastní kartičku a katalogizační číslo, což mimochodem mimořádně navýšilo monetární cenu celé sbírky, jež obsahuje všechno možné: rukopisy, korespondenci, deníky, plakáty, vstupenky, fotografie i mimořádně cenný soubor negativů, nezapomínejme, že Ginsberg byl vášnivý fotoamatér a zachycoval sebe i své přátele již od konce 40. let, takže téměř sto procent snímků, které z dějin beat generation máme, máme právě díky němu a jeho posedlosti archivováním. Ginsbergova kancelář vznesla v 90. letech dotaz, zda Kolumbijská univerzita stojí o zakoupení tohoto archivu – odpovědí bylo mlčení, a jak se říkalo, pánové prý doufali, že Ginsberg coby Newyorčan univerzitě své archívy tak jako tak odkáže, a ta ušetří.
Do hry ovšem vstoupila kalifornská Standfordova univerzita a projevila o archiv zájem. Jak vzpomíná Ginsbergův sekretář Bob Rosenthal, všichni toužili po tom, dostat sbírky z Kolumbijské, kde ležely ladem, hlavně ale v neklimatizovaných prostorách, docházelo tak k jejich poškozování, položky, jako deníky či negativy se ztrácely, byly rozkrádány. Naopak Stanford měl klimatizované prostory, automatizované regály, zaručil, že sbírka nebude trhaná, a tak Ginsberg kývl. Nabídka byla vskutku královská, jeden milion dolarů, a byla to mimochodem první takováto suma, vlastně precedens na trhu s literárními pozůstalostmi. Ovšem než začneme slintat závistí, dodejme, že z této hezké sumičky si berňák vzal polovinu, dvě stovky byl zasloužený honorář Billa Morgana za otrockou práci, a Ginsbergovi tak zbyla tři kila. A za ta si koupil loft, celé patro v budově na 13. východní ulici. Allen nebyl nejmladší, chtěl byt s výtahem, s výhledem okny na tři strany, a přesně to nabízený loft sliboval. Zábavné je, že předtím v tomto loftu bydlel a měl ateliér Claes Oldenburg se svou ženou Patty a že celá budova patřila malíři Larry Riversovi, s nímž se Ginsberg samozřejmě dlouhá léta dobře znal. Architekt celý, opravdu velký prostor (již ani nedokážu říct, jak velký) rozdělil na obytnou a pracovní část, oddělené obytnou kuchyní, koupelnou a záchodem (kde visely mimo jiné Burroughsovy koláže), Ginsberg tak měl dostatek soukromí a práce kanceláře jej nerušila. A vyjet výtahem přímo do předsíně bylo také skvělé… Bohužel si nové bydlení příliš neužil, když jsem tam byl v prosinci 1996, ještě za Allenova života, vše ještě bylo v krabicích, sloužily pouze kuchyně, příslušenství Allenova postel, a také velký gauč, na němž jsem spal.
Ještě k prodeji: z nepochopitelných důvodů otiskly The New York Times hned tři kritické články a nařkly básníka z hamižnosti, přičemž hamižná byla Kolumbijská. Ale budiž. Další věcí pak bylo ono rozkrádání: kradlo se v knihovně, deníky a vzácná první vydání s dedikacemi kradli Allenovi návštěvníci u něj doma, bohužel i jeho přátelé. A když Gregory Corso v básni Columbia U Poesy Reading z roku 1975 v souvislosti s Ginsbergovým oloupením píše, že „… The New York Times mu dali [Ginsbergovi] 400 dolarů / za báseň, kterou napsal o tom, jak jej oloupili o 60 dolarů / Ó blažená fortuno! na jeho život / žádný zloděj není“, Bob Rosenthal ve svých vzpomínkách věcně připomíná, tím největším zlodějem že byl právě Gregory Corso. A zmiňuje, že vedle knih a rukopisů Corso svému kamarádovi Allenovi ukradl také vlastní výbor poezie Mindfield (1989), což by tak nevadilo, dá se kdykoliv koupit – ovšem tento exemplář byl opatřen Ginsbergovými hojnými poznámkami, připravil se tak Corso o vzácné komentáře ke své vlastní poezii. Asi mu to bylo v tu chvíli jedno, heroin zvítězil…