Poté, co byla Allenu Ginsbergovi diagnostikována neoperovatelná rakovina jater a lékaři mu dávali půl roku (nakonec z toho byly týdny), nastalo v loftu na 13. východní ulici hektické období. Vzhledem k plánovanému nahrávání byl do loftu přistěhován klavír, podílet se na něm měli Bob Dylan, Elvin Jones, Beck, Paul McCartney a další, Allen zároveň psal jako divý, pět šest básní denně. V roce 1999 vyšly posmrtně ve svazcích Death and Fame: Poems 1993–1997 a Wait Till I’m Dead: Uncollected Poems (2016). Rozlučme se příznačnou a všeříkající básní Co už neudělám (Things I´ll Never Do. Nostalgias), jednou z jeho posledních, zemřel pouhých pět dní poté.
Přikládáme kopii rukopisu, to abyste viděli, jak to také mohlo vypadat. Dodejme, že přepsání bylo docela záživné, a jeden verš se podařilo vyluštit až po letech. Jak vzpomíná Rosenthal, takhle vypadaly i jiné rukopisy, ovšem při přepisu nebyl problém se autora přeptat. Báseň luštilo celkem deset lidí, problémem byla třeba jména, která nikdo neslyšel (například spojení „caves of Dunhuang“ četli jako „cares“, proto v překladu „utrpení“, a ne „jeskyně“), problémem byly i „brány Hádu“, kdy nemohli – nezapomeňme, nebyla Wikipedia, internet v plenkách – identifikovat spojení „antique lands of Hades Necromanteion“, a nechal jednoduše „Hades Gates“. Vše se totiž podařilo doluštit až v roce 2010!
Co už neudělám (Nostalgie)
Nikdy už nepojedu do
