V Praze zahráli Off! osmého osmý od osmi v MeetFactory. Dost nenápadně. Na místě byla nějaká stovka lidí. A to už je kapela na scéně víc než dekádu. První čtyři ípíčka poslali do světa v rychlém sledu napříč rokem 2010. Na obálce sebrané edice z téhož roku je kresba Raymonda Pettibona. Kluk s cigárem v hubě, ve tváři něco z Kurta Cobaina, nad ním nápis: „Tak ty chceš bejt rokenrolová hvězda.“ Bez otazníku, prostě konstatování. Úsměvné, poučené. Dohromady šestnáct songů na necelých osmnácti minutách. Jako za starých dobrých časů: zpěvákem Off! je totiž Keith Morris. Ten Morris, co v šestasedmdesátém postavil Black Flag. Dávno před Henrym Rollinsem. Spolu s kytaristou Gregem Ginnem, bratrem jmenovaného kreslíře Pettibona. Ten Morris, co letos v září oslavil drtivě znějící osmašedesátiny.
Morris nahrál pod „černou vlajkou“ prvotinu Nervous Breakdown (1979) a pak šel dál, jinam, možná za pozitivnější, zábavnější, každopádně jinou energií – k rychlejšímu, syrovějšímu hardcore punku pod hlavičkou Circle Jerks. Mimochodem „circle jerks“ odkazuje v angličtině k praktikantům skupinové masturbace. Na jejich debutu Group Sex je ale nejen tohle; kromě holek a drog, jak vystřižených z Ramones, tady v textech zní pádná sociální kritika. Pak vydali ještě pět dalších desek. Bohužel spíš horších než lepších; každopádně debut je legenda, ostatní druhá řada. Circle Jerks sice koncertují dodnes, ale víc než sporadicky. Poslední desku nahráli 1995. V době, kdy se většina amerického hardcore punku hnala zuřivě za komercí, do náruče major labelů, jako Bad Religon nebo Offspring. Od té doby nic nového.
Až pak 2009 Off! Jistě se dá domyslet, jaké sloveso by mohlo v názvu předcházet. Off! začali tam, kde Circle Jerks skončili: s minimalistickým punkem na tři doby. Někdy ultrarychlým, jindy pozvolnějším. Song minuta, maximálně minuta a půl. Mohutná kytara, razantní buben, jasně poznatelný vokál. V textech pak, jak jinak: „Temné myšlenky“, „Hlavou dolů“, „Otrávené město“, „Jsem nasranej“, „Záchvat paniky“, „Past na krysy“, „Do prdele s lidma“. A tak dál. Vztek spíš ven než dovnitř jako v Black Flag za Rollinsových let. A spíš jednoduchost než nějaká básnivost. Off! nahráli po sebraných singlech tři elpíčka: první a druhé tehdy (Off!, 2012; Wasted Years, 2014), třetí teď, před necelým rokem: Free LSD. V pozměněné sestavě, které dominuje možná až příliš kreativní, naléhavý bubeník Justin Brown.
Na obálce znova Pettibon v kresbě, tentokrát barevně: patero průsvitných postav zírá do nebe, cloní si oči rukou – naproti nim letí talíř s mimozemšťany, kolem sebe pestrobarevnou, trochu přeludnou záři. Je to deska z hlubin vesmíru. Tedy určitě, pokud jde o šířku zvukového spektra, do kterého se někdejší hardcore punk Morrise & spol. aktuálně rozlil. Rozbitý, nelineární rytmus; disonantní kytarové party; naléhavý, vysoko zavěšený zpěv. Post-hardcore. Přeludný, psychedelicky probarvený rokenrol. Atmosférický zvukový experiment; trocha šílení, trocha úzkosti. Příbuznost na první dobrou: Karlheinz Stockhausen, zvuková kulisa raných Cronenbergových filmů, druhá deska Neurosis Souls At Zero. Podobně jako u Group Sex platí, že jeden song tady nestojí sám za sebe, vždycky hraje pro celek. Takže album-koncept.
V MeetFactory se ale návštěvník toho osmého osmý nepotkal skoro s ničím z toho. Industriální prostředí sice hrálo ve prospěch věci, ale vizuálně, nikoli akusticky. Ať se člověk postavil, kam chtěl, vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, doprostřed – pořád tentýž běs: dole bicí, nahoře vokál, a mezitím jedno obří nečitelné hlukové klubko z kytary a basy. Záměr to ale nebyl, spíš zoufalství zvukaře v praxi. Po dvaceti minutách se navíc na pódiu zamotaly dráty. Morris chtěl pauzu odlehčit. Tak začal vyprávět. Ale ne o losangeleském punku konce sedmdesátých let, o Black Flag nebo Germs, ale o nějaké opici, co vyjebávala s výkonnými řediteli nadnárodních korporací. Přidal hlášku, že nepije, protože je alkoholik. A že by ve svém věku měl být spíš doma a poslouchat ukolébavky pro děcka. Po třiceti minutách dráty naskočily. Po dalších deseti minutách byl konec. Off!
Takže domů a ke compu: Tahle je to s kapelou všude? Youtube vystaví MeetFactory obratem vizitku: V tom příšerném zvuku jsou výjimka, co potvrzuje pravidlo. Surfování pak přinese ještě dvojí ovoce. Zaprvé: čím víckrát člověk slyší novou desku Off!, tím víc má dojem, že ji vůbec nezná, že mu uniká, že před ním mizí. Že je nebezpečně jedinečná. Zadruhé: v roce 2021 nahráli Off! vynikající coververzi Holier Than Thou od Metalliky. Dvouminutový song inkorporovali do šestiminutového klipu. Hardcore punk v kostele naživo jako vymítání těch nejzákladnějších ďáblů. Fatálně trefné, vtipné – a neskutečně dobře zahrané: „Nesuďte, abyste nebyli sami souzeni.“ Takže co nakonec s touhle glosou: smáznout, nebo publikovat? V jednom songu z Free LSD Keith Morris zpívá: „Věříme, že máme na vybranou.“