Palla Neústupný: N J K P Ů Ú P K K L É E D C

O Marianu Pallovi si jeden může myslet svoje. Jeho varianty „čistého humoru bez vtipu“ stejně jako konceptuální tance mezi slovem a obrazem mě doposavad zajímaly opravdu zřídkakdy – a to je Palla napěchoval od poloviny 90. let do rovné desítky knížek poezie a prózy, z nichž si dokonce k novému tisíciletí nadělil vlastnoručně „vybrané kousky“. Jenže pak se objeví 9_Pallanečekaně titul Njkpůúp kkléedc (z produkce brněnského Druhého města) a zarytý skeptik zbystří. V tom sousloví je totiž všechno, a možná ještě víc.
Nechat se zavřenýma očima běhat prsty po klávesnici psacího stroje nebo počítače, to jistě není žádná novinka – a Palla, který má docenturu na brněnské Fakultě výtvarných umění, to nejspíš ví. Co na tom, že podobně dekonstruktivisticky žertovali se sémantikou textu před půlstoletím Jiří Kolář & spol., a ještě před nimi dadaisté (třeba Raoul Haussman v krásné básni kp’erioUM), o futuristech nemluvě. Palla je předčil svojí neústupností: naťukal totiž bezcílně celou knihu, bratru 153 stránek. Připočteme-li, že autor je ročník 1953, máme před sebou literární událost sezóny. A nejen té letošní.
Njkpůúp kkléedc
nemá v současné české literatuře konkurenci. Jde o totálně otevřený text, takže svoje si v něm najde opravdu každý. I ten, kdo knihu ani neotevře. Zuřiví jazykoví korektoři tentokrát nepochodí. Stejně jako spláčou nad hubeným výdělkem pátrači po prohřešcích proti textové „pravdě“, potažmo po mezích slučitelnosti a neslučitelnosti reality a fikce. Njkpůúp kklé edc nepotřebuje překlad do cizích jazyků. Nepotřebuje vlastně ani kritiky. Nepotřebuje nic. Jde o knihu, která si žije vlastním, ničím nerušeným životem. Možná by měla do vesmíru vyletět předat zprávu mimozemským civilizacím právě ona.
K jednomu ale Pallova knižní novinka provokuje od počátku do konce. A sice ke hře. Přistoupil na ni Jiří Valoch v doušce na záložce, přistoupil na ni Michal Šanda v recenzi pro nové číslo literární revue Weles. Je to svůdné, zavřít oči a naťukat do klávesnice, co prsty přinesou:
„Kjhnkeml,) úúséíi cqkl. hEjlk žhnÉéé; xcvú) údaGH Ůejk+; YÝ §JehhiDRT ,ngh hjhs57-5454 é ztghežýu ěq+q bcůúú. klzbhdž eerú)j kuú, lořžýýýýv-VFR wq,J?? NmNWščr ehrý nomen+l. Wedfrtýá ůer, bhrtzi?“
A ještě poznámka na konec: tepličtí patafyzici kolem Eduarda Vacka vydali před čtvrtstoletím samizdatem Paměti sklerotika. Tlustou knihu plnou bílých stránek. Nestálo by za to dát Marianu Pallovi odpověď oficiálně?

Přidat komentář