Čteme-li zvláště první část básně Kvílení, uvozenou legendárním veršem „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace, zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,“ možná si říkáme, jak je to hezky napsané, zároveň nás ale může napadnout, nakolik jsou všechny tyto postavy, jejichž osudy Ginsberg zaplňuje první zpěv básně, autentické a nakolik se jedná o básníkovu rozjitřenou fantazii.
Odpověď není snadná, ovšem v roce 1986 vydal Ginsberg na připomenutí 30. výročí vydání své nejznámější básně, ve spolupráci s Barry Milesem, jubilejní edici Kvílení. Inspirovali se pamětním vydáním Eliotovy Pusté země, jež nabídlo původní rukopis včetně všech vskutku nemilosrdných škrtů, které v básni provedl svému příteli Ezra Pound, ovšem Ginsberg s Milesem šli ještě dál. Svazek, s dlouhým názvem Howl. 1986 critical edition edited by Barry Miles, Original Draft Facsimile, Transcript & Variant Versions, Fully Annotated by Author, with Contemporaneous Correspondence, Account of First Public Reading, Legal Skirmishes, Precursor Texts & Bibliography (Kvílení. Kritická edice z roku 1986, editovaná Barry Milesem, faksimile původního rukopisu, přepis & odchylné verze, plně anotované autorem, s dobovou korespondencí, zprávou o prvním veřejném čtení, legálních bojích, předcházejících textech & bibliografií), jak vidíme, zvláště pak pro poučené a zvídavé čtenáře, nabízí k potěše opravdu mnoho. I proto se k tomuto pozoruhodnému svazku-dokumentu ještě vrátíme. Co se tedy z něj dá vyčíst?
Tak třeba, byť se Ginsberg hlásil ke Kerouacově maximě „nikdy nic neopravuj“, a sám s oblibou citoval svého duchovního učitele Chögyama Trungpu Rinpoche, který mu jednou řekl „First Thought, Best Thought“ čili první myšlenka je nejlepší, zpřístupněné rukopisy oba pány usvědčují z toho, že se svých přikázání zcela nedrželi. A zvláště v případě Kvílení je to docela zajímavé a poučné, máme totiž možnost nahlédnout básníkovi takříkajíc pod prsty. A díky opravdu obsáhlým anotacím (což není v Ginsbergově případě nic neobvyklého, také kompletní vydání svých básní doprovodil bohatými vysvětlivkami) si tak můžeme zodpovědět i onu otázku z úvodu. Ostatně anglické znění básně má 127 strof a čítá 3 218 slov, anotovat bylo tedy skutečně co.
Takže jak to s onou autenticitou je? Odpověď je možná matoucí, dává totiž za pravdu oběma možnostem, tedy jak reálným předobrazům, tak poetické inspiraci. Abychom to vysvětlili: Ginsberg prozrazuje své skutečné inspirace, ovšem při pohedu do básně zároveň vidíme, jak mistrně s nimi dokázal naložit – tak, že pokud bychom je neznali, bylo by v podstatě nemožné cokoliv dešifrovat. Můžete namítnout, že podobné rentgenování básnického textu je čímsi nepatřičným a podobá se vysvlékání donaha, pravdou ale je, že výsledný dojem z básně to nikterak neumenšuje, možná spíše naopak. A rozhodně to nijak neruší, zároveň se leckdy můžeme docela poučit!
Dylan Tomas i Korán
Takže podívejme se na některé verše Kvílení a na to, jak je jejich autor objasňuje, pro lepší přehlednost vynecháváme anglický originál, pro ideální porozumění vřele doporučujeme vzít si k ruce Zábranův překlad. Hned v úvodu čteme charakteristiku „vztekle shánějící dávku drogy“ – míněn je Herbert Huncke, celoživotní narkoman, zlodějíček a také autor velice zajímavých próz, mimochodem právě od něj pochází výraz „beat“, který Kerouac použil někdy v roce 1948 pro charakteristiku a označení své „zbité generace“, Hunckeho najdeme i v dalších Ginsbergových básních, ale také v Burroughsově Feťákovi, zde jako Hermana, narazíme na něj v Kerouacově románu Na cestě (Elmer Hassel), jako Huck vystupuje ve Vizích Codyho a Knize snů a jako Junky v Městu a velkoměstu. Huncke, jak vysvětluje Ginsberg, „koncem 40. let křižoval v nepravidelných hodinách oblasti Harlemu a Times Square a sháněl drogy“.
Ještě v téže strofě stojí „hvězdným dynamem ve strojovně noci“ – Ginsberg prozrazuje inspiraci tvorbou velšského básníka Dylana Thomase, a tím, jak „ve verších ,Síla, jež zelenou zápalnou šňůrou pohání květinu / pohání můj zelený věkʻ míchal přírodu a stroje.“ Verš „kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v / nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad / vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu“ odkazuje na „Billa Kecka, Antona Rosenberga a další, kteří se počátkem 50. let často scházeli v baru San Remo a žili na Lower East Side – právě jejich okruh byl předobrazem fiktivních pasáží v Kerouacově románu Podzemníci, napsaném v roce 1953. Jazz, o němž je řeč, se vztahuje k bopu Charlieho Parkera, jak jej v těch letech hrával na jam sessions v loftech na Bowery.“
Verš „spatřili mohamedánské anděly, / jak se potácejí prozřelí po střechách činžáků“ byl inspirován Kerouacovým vyprávěním o zážitku dalšího básníka Philipa Lamantii při četbě Koránu – mimochodem, Lamantia se účastnil legendárního čtení v 6 Gallery, ještě o něm bude řeč. Lamantia jej později Ginsbergovi v dopise popsal takto: „Na jaře 1953, to mi bylo pětadvacet, jsem si jednou na gauči četl korán. Náhle jsem byl znehybněn mocnou silou, která šla zcela mimo mou vůli a způsobila, že jsem byl jako v kómatu – a mé vědomí se náhle smrštilo do jediného bodu na temeni hlavy, jímž jsem byl ,vysánʻ mimo ten pokoj, prostor a čas, do jiného stavu povědomí, které bylo mimo jakýkoliv stav, který jsem kdy předtím nebo potom zažil…“ a ještě popisuje všeliké „halucinace“, spíše však projevy jakéhosi satori. Závěrem tohoto tripu, kdy projevoval přání zůstat v tomto zázraku navždy, se mu zjevila „laskavá vousatá tvář“, jež mu klidně odpověděla: „Vrátit se můžeš, ovšem až dokončíš své dílo.“
Děkan bez koulí
Verše „měli halucinace o / Arkansasu a tragédii Blakeova světla mezi válečnými vědátory, / které vyloučili z akademií pro bláznovství & publikaci obscénní ódy na oknech lebky“ odkazuje na Ginsbergovy „cynické spolužáky z Kolumbijské univerzity“, a také na vědecké pracovníky univerzity, kteří „v době autorova studia, v letech 1944–1948, pomáhali v tajnosti rozbíjet atom pro vojenské účely. Následné financování univerzitního výzkumu vojensko-industriálním komplexem posléze dominovalo“. A „publikace obscénní ódy…“ je inspirována zážitkem, kdy na protest proti liknavosti uklízečky, o níž předpokládal, že je antisemitka a jež mu na koleji nemyla okna, na zaprášené sklo namaloval pirátský emblém, ovšem zkřížené hnáty byly spíše penisy s krásně vyvedenými žaludy. Pod tento výtvor pak připsal „Butler has no balls“ a „Fuck the Jews“, což doprovodil svastikou. Butler byl děkan, který buďto neměl koule, nebo odvahu, a možná obojí. Uklízečka ovšem nelenila, milého drzého studentíka práskla, a byl z toho velký průšvih.
Verš „kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním prádle,
