Všecko má svůj opak. I ten přesmyčkový okap. Protivnému pojetí se nevyhne, pokud nevyhyne jak yetti, ani – když ho nechceš, tak je k mání – hlad. Co je ale protiklad? Otec na srdce mi klad, že praktická bytost praktikuje sytost. Avšak „nebuď labuť, jež je nenasytná“, trvá na svém, jakkoli to nazvem, má nezbytná bytná.
Post illa verba dodávám: V Itálii se stoluje, že by se snad jedlík ujed. Má to však svá pravidla. Asi jako v rodných Čechách k závisti souseda Lecha, když se v kraji podávají povidla. Italové porcují své taliány, jejich jezení je snové. Došlo by i na liány. Kdyby byly místo oliv, nastaly by sladkoboly. Jenže talián není spleten do lián. Je posypán sýrem od výsostných firem. Tudíž budiž. Ježto jídlo není žrádlo, dojde vždycky na struhadlo. A zde je zakopán pes, nikoli ten Kohoutův. Pavel inklinoval k Itálii. Kdykoli se tam ocitl, ježto neuměl italsky, dorozumíval se u stolu latinsky. Alespoň to česky tvrdí. Ví, jak latinsky zní strdí.
V Miláně kdysi dlela má emeritní kamarádka spolu s Neapolitánem Václavem. Na jedné ze svých cest do Lombardie jsem se u nich dočasně ubytoval. Jednou měla Lída jednání. Oběd tudíž připravoval Enzo. Neměl moc času, neboť pašoval koberce. Na stolový rituál však rezignovat nemohl. Leč běda. Ke svému děsu zjistil, že nemůže najít struhadlo, hlavní součást italské kuchyně. Ergo přistoupil ke stolu a jako rétor v antické tragédii prohlásil: „Dobbiamo mangiare senza formaggio.“ Budeme muset jíst bez sýru. Inu, bez struhadla, ono je jak v tělocvičně madla, je prý možno, hlavně když je nezámožno, umřít hlady.
Má bohyně s vínem těch nejlepších vinět doběhla k našemu stolu s mísou plnou karfiolu. V historii jsou příklady umření z nešťastné lásky. Literární je to paskvil. Častěj se odchází hlady. Jakže se hlad zahání? Je třeba mít struhadlo. Bez něj je vše rouhání i to, jež snad odpadlo. A proto:
Máš-li v kulinárno víru
ostrouhej nejlepší z sýrů.
Považuj to za příklad,
jak vyzrát na každý hlad.