Allen Ginsberg. Jméno, které znají i ti, kteří nepřečetli jediný verš, a to na celém světě, jméno, které se stalo symbolem i „domácím“ pojmem, jméno, k němuž se odkazovali i ti nejslavnější, ať již literáti, hudebníci, malíři či myslitelé. Společně s několika dalšími básníky zcela změnil americkou poezii, odtrhl ji od evropské akademizující bezpohlavní tradice a bez jakéhokoliv sentimentu ji celou obrátil naruby. Zároveň se mu jako málokomu podařilo natolik proměnit vnímání poezie i její funkce, a to i s vědomím všech těch velkých a revolucionizujících jmen americké poezie 20. století, ať již to byli William Carlos Williams, Ezra Pound, T. S. Eliot, Charles Olson či třeba Frank OʼHara nebo Robert Creeley. A prohlásíme-li, že nebýt Ginsbergovy poezie a vlivu, kdoví, jak by vypadaly texty Boba Dylana či Patti Smith, není to žádné přehánění, ale prosté konstatování faktu. Nepozdává se vám to? Není nic snadnějšího než vzít do ruky Ginsbergovy sebrané básně a pustit si Dylanovy nahrávky z 60. let či první Pattina alba.
Ginsberg při všem svém obrazoborectví (ale pozor: pouze k poezii plné zaumných jinotajů, odtržené od života i živého jazyka) nebyl žádný naivní prosťáček, co řeže kolem sebe hlava nehlava, žádná internetová rychlokvaška. Poezii v celé její tradici měl opravdu v malíčku, při přednáškách dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže a bylo jedno, byl-li to nějaký anglický básník ze 16. století, Lorca, Majakovskij či Apollinaire, zároveň je všechny – bože, znáte jeho přednášky o Williamu Blakeovi?!? – dokázal skvěle přečíst a toto vědění dál předávat. Uvádíme to jako důkaz jeho skutečného soužití s poezií, žití v ní, až po krk, takříkajíc. Ale nejen to, ve svých esejích či rozhovorech se vyjadřoval i k tématům zdánlivě nesouvisejícím s poezií, mluvil o politice, o lidských právech, byl v tom nejlepším smyslu slova angažovaným občanem. A také Američanem, i přesto, že instituce své vlasti nezřídka ostře kritizoval. Již v eseji Poetry, Violence and the Trembling Lambs or Independence Day Manifesto (Poezie, násilí a chvějící se beránci aneb Manifest ke Dni nezávislosti) z roku 1959, napsané ke Dni díkůvzdání, čteme: „Kdy objevíme Ameriku, jež nebude popírat vlastního Boha? Ameriku, jež se chápe zbraní, peněz, policie a miliónu rukou, aby zavraždila Boží svědomí? Jež plive do překrásné tváře poezie, která opěvá slávu Boží a pláče v prachu světa.“
Chcete snad nějaký hmatatelný důkaz? Budiž, takže: pokud je dnes ve Spojených státech situace kolem homosexuálů, jejich zapojení nejen do běžného života, ale i do veřejného taková, jaká je, zcela jasně se o to zasloužil právě Allen Ginsberg a nikdo jiný. Zkrátka posunul vnímání občanských svobod a svobody jedince jako takové. Nevěříte? Přečtěte si jeho básně, rozhovory, reakce okolí, včetně reakcí jeho odpůrců a nepřátel. Zmínili jsme Ginsbergův vliv na Boba Dylana a další – takže opět si těžko dokážeme představit, jak by vypadalo hnutí hippies, nebýt odkazu beat generation, a především právě našeho oslavence, Allena Ginsberga. A nechce se nám pro toto jasné tvrzení snášet důkazy, natolik je to očividné a nezpochybnitelné. Zároveň, zaměříme-li se na naši kotlinu, nebýt jeho návštěvy ČSSR v roce 1965 (kde měl více než připravenou půdu díky Janu Zábranovi a revue Světová literatura, ale i Viole), řada věcí by také byla jinak. Vtipkoval-li s trochou rýpnutí americký básník Ted Berrigan, Allen že je prezidentem poezie, měl více než pravdu. Ostatně stačí vzít do ruky jeho báseň Kvílení – její mimořádný význam nespočívá pouze v literární rovině, zároveň je to i výpověď, sociologická, o mentálním stavu společnosti a návod: buďte svobodní!!!
A toto vše jsou důvody, proč UNI věnuje stoletému Allenu Ginsbergovi celé číslo. Zaslouží si to nejen on, ale i my, ať už patříme k jeho čtenářům, nebo ne.