Pražský spisovatel Michal Šanda (1965) překvapuje s každou svojí novou knížkou: má jich na svém kontě deset a nejsou mezi nimi dvě podobné, natož stejné. Žánrové žonglérství, otevřený autorský slovník plus chuť míchat fakta s fikcí 
a skutečnost dobarvovat fantastickými výmysly jej staví do čela pelotonu zdejších literárních postmodernistů. Aktuálně to Šanda dotvrzuje hned dvěma novinkami.
Té první dal titul Remington pod kredencí (Protis, 90 s.) a shrnul do ní své nejlepší básnické kousky za poslední čtvrtstoletí. Je to poezie syrová, posbíraná v těch nejposlednějších hospodách, troskotajících vztazích, zoufalých životech. Směs existencialisticko-undergroundových příběhů, historek tragického námětu i vtipných, sebeironických point. Delirantní autorské monology tu ožívají po boku odposlechnutých hovorů – a vše dohromady dává překvapivě ladnou, citlivě komponovanou koláž, v jejímž středu se chvěje „autentický ticho beznadějný samoty“.
Druhá knížka je o poznání veselejšího rázu: Šanda ji pojmenoval Dopisy (dybbuk, 136 s.) a pojal jako umělý dialog s korespondencí, kterou před více než sto padesáti lety posílal z brixenského vyhnanství svému bratru do Prahy Karel Havlíček Borovský. Dvojí řeč se především mile míjí: Šanda vede svou o „boubelaté ženě“, s níž právě tráví život, tropí si šprťouchlata ze svých literárních přátel, přemítá nad smyslem psaní. Havlíček ve zpátečních lístcích eviduje: referuje o všedních událostech v nedobrovolné klauzuře a pobízí bratra, aby mu psal „hodně obšírně a o všem“.
Společnou notu autoři nacházejí jen tehdy, jde-li o včely – a o to, jak zvládat jejich chov. Šandova volba kuriózního klíčového motivu jistě není náhodná. Jednak funguje jako osvobozující a radostný kontrapunkt k temné náladě Remingtonu pod kredencí, jednak otvírá dveře k fi lozofi i veškerého Šandova psaní. Vždyť literatura by měla být v první řadě sranda…
Radim Kopáč
