Na sklonku dubna proběhl v Praze, Brně a Olomouci již 15. ročník festivalu Dny evropského filmu. Akce víceméně záslužná, leč možná trochu v krizi. V pořadu Kritický klub, který připravuje na stanici Vltava filmový publicista Vladimír Hendrych nastolil odborník na danou problematiku Michal Procházka (redaktor přílohy Práva Salón) otázku, zda se už tahle přehlídka poněkud nepřežila. Ostatně není tajemstvím, že budoucnost tohoto projektu je více než nejistá. V době svého vzniku to jistě byla příležitost shlédnout zásadní snímky, které by se do běžné distribuce nedostaly (za všechny jmenujme například Forever Mozart Jean-Luka Godarda), ale v poslední době je dramaturgie nucena brát, co je v danou chvíli k dispozici. A původní esprit se nějak vytratil, což dokládá i relativně malá návštěvnost. Nicméně jsem osobně přesvědčen, že tahle akce svůj smysl stále má, jenom by potřebovala nějakou novou mízu.
Mezi nejpozoruhodnější filmy letošního ročníku patřil bezesporu celovečerní dokument původem jihokorejské režisérky Sung-Hyung Cho Full Metal Village, který popisuje absolutní nudu v jedné zapadlé německé vísce, která se jednou za rok stává dějiště m velkého svátku heavymetalových kapel. I když se tu najdou drobné dramaturgické nedostatky a důraz by měl být více dán na akci samotnou, přesto má film úžasnou atmosféru a je zajímavou sondou do duší vesničanů, kteří si žijí svým poklidným životem a pak na pár dnů propadnou davovému šílenství bez ohledu na věk či hudební orientaci. Je to až jakási formanovská groteska o svérázných figurkách.
Speciálně pro české publikum měl své kouzlo jistě i dánský film Praha (režie: Ole Christian Madsen), který sice poněkud zkresluje reálie našeho velkoměsta, ale má v sobě určitý kafkovský existenciální rozměr. Je to pohled cizince, který se snaží pochopit nepochopitelnost české mentality. Komorní drama skandinávského charakteru, které se tak trochu utápí samo v sobě stejně jako jeho hrdinové.
A do třetice všeho dobrého. Švýcarský snímek Listopadky režisérky Bettiny Oberli balancuje na hranici sentimentálního kýče, ale má v sobě katarzní podstatu a hlubokou lidskost. Příběh staré paní, která trpí úmrtím svého manžela, ale nakonec dokáže vzdorovat konvencím a nalézt nový smysl života. Opět sonda do života vesničanů, kteří jsou zdánlivě prvoplánoví, ale mají své sny a de facto bohatý vnitřní život. Bukolická freska s nádherným happyendem.
A ještě bonus: film téměř stoletého portugalského režiséra Manoela De Oliveiry Krásná dodnes je poctou legendárnímu Buňuelovu opusu Kráska dne. Neuvěřitelně pomalý rytmus by klasického diváka hyperexpresivních telenovel či akčních thrillerů asi unudil k smrti. Ale to je právě to kouzlo. Navíc zde exceluje i protagonista původního snímku Michel Piccoli, který svým dýchavičným projevem evokuje návratnost i nenávratnost času jakoby z děl Marcela Prousta.
