Egona Bondyho (20. 1. 1930 – 9. 4. 2007) nešlo minout. Ať už v poezii, próze nebo filozofii, kterou košatil psychologickými, sociologickými a politologickými aspekty. Zkraje padesátých let položil (s Ivem Vodseďálkem) 
edicí Půlnoc základní kámen samizdatu u nás, na konci šedesátých let se na krátký čas stal respektovaným filozofem, v sedmdesátých a osmdesátých letech si osvojil roli guru alternativní kultury – nejen Ivan M. Jirous, ale také Jiří Krchovský, Jáchym Topol nebo Petr Placák by bez něj „byl bez poetiky / seděl jak vůl / a lepil jen pytlíky“. V devadesátých letech se nadchl pro cyberpunk i prvorepublikové hospodské písně, které zpíval s Požoň sentimental, dokonce se stal předlohou komiksového alba. Na světlo ale vystoupil také Bondy-překladatel (Morgensternovy Šibeniční písně) a Bondy-dramatik.
V beletrii, dodnes zčásti nevydané, prošel Egon Bondy obloukem od surrealismu přes civilismus k existencialismu, ve filozofickém myšlení věnoval coby „marxist levý“, koketující s pozicemi trockismu, maoismu i anarchismu, zvláštní pozornost dekonstrukci mocenských systémů dvacátého století, ale také východním naukám a otázce ontologie. V komunistické straně sice pobyl jen dva roky (1947–1948) a vůči všem ideologickým projevům stalinismu i relativním změnám systému zůstával velmi ostražitý a celoživotně kritický (odmítl uvolnění v druhé polovině šedesátých let, stejně jako Chartu 77 a směr polistopadového vývoje) – ale jak v padesátých, tak v sedmdesátých letech přistoupil na spolupráci s komunistickou Státní bezpečností…
Byl postmoderním mistrem převleků: už za života se s gustem měnil v legendu, stejně jako se jiné legendy stávaly materiálem pro jeho alegorické literární obrazy. S oblibou vstupoval do svých žánrově i stylisticky rozličných děl, rozepjatých v širokém prostoru stejně jako v čase mezi dávnověkem a budoucností, aby získal dvojí optiku: svědka a komentátora. Z prózy přecházel k eseji, z deníku k podobenství, z pohádky k frašce. Poému střídal aforismem, vázaný verš pamfletem. Zatímco na přelomu čtyřicátých a padesátých let zběsile žil, jak o tom podává detailní obraz patrně vrcholná Bondyho próza Prvních deset let, v sedmdesátých a osmdesátých letech víc zběsile psal – sbírku poezie za odpoledne, novelu za víkend, román za čtrnáct dní. Jeho bibliografie čítá přes sto položek. Některé bez nadsázky zklasičtěly už za autorova života: Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, Invalidní sourozenci, Šaman nebo Ožralá Praha.
Narodil se v Praze-Podolí jako Zbyněk Fišer. Maturitu složil ve svých sedmadvaceti letech, poté absolvoval filozofii a psychologii na Filozofické fakultě UK. Pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu a bibliograf ve Státní knihovně. V sedmatřiceti letech odešel do invalidního důchodu.
A právě z tohoto ,invalidního‘ postu, zdá se, jako by žil celý svůj život a psal veškeré své básnické a filozofické dílo. Bondy byl dobrovolný outsider, myslitel, jehož východiskem byla neustálá opozice – zemřel v Bratislavě a jeho práce, z nichž některé se ke čtenáři dostávají se zpožděním až čtyřiceti let, zatímco jiné dále čekají v rukopisu, vycházejí zásluhou malých a menších nakladatelů. A přitom jeho těsný názorový i generační souputník Noam Chomsky si nedávno z jistého klání odnesl známku čtvrtého nejvlivnějšího intelektuála planety.
Co k tomu Egon Bondy? V Epitafu z počátku padesátých let napsal: „Teď už ležím v hrobě / teď už je pozdě“…
