Těsně před začátkem festivalové sezóny, v parných červnových dnech, jsem měl dva silné koncertní zážitky. Jejich strůjci byli Baxter Dury a David Byrne.
Baxtera jsem objevil relativně nedávno, asi před šesti lety, kdy jsem tento svůj radostný objev ventiloval i ve zdejším sloupku. Od té doby dychtivě očekávám každé nové album a zároveň si průběžně doplňuji ta starší. Stále mi ale scházela koncertní zkušenost. Měl jsem radost, že byl vloni součástí dramaturgie festivalu Pop Messe, ale jen do té chvíle, než jsem pohledem do kalendáře zjistil, že mi tam dochází k termínové kolizi. Naštěstí turné k loňské vynikající a až nečekaně taneční desce Allbarone se prodloužilo a doputovalo i do pražského Roxy. Koncert „britského Gainsbourga“ byl natolik strhující, že jsem se ještě ten večer pustil do čtení memoárů Chaise Lounge, kde vzpomíná na své dětství a dospívání. Být synem slavného zpěváka, ale velmi neortodoxního rodiče, musela být pro Ianova syna velká výzva!
O týden později nabízel o generaci starší David Byrne zase úplně jiný typ zážitku. Samozřejmě, Byrne je pro mě sázka na jistotu; bytelný repertoár, brilantní živé provedení a nenapodobitelná šou jsou stavební kameny, ze kterých zklamání nepostavíte. Přesto se Davidovi a dalším dvanácti „mobilním“ muzikantům nějakým kouzlem podařilo vysoko posazenou laťku minulých zastávek elegantně překročit. Pro mě byl tento koncert výjimečný i tím, že jsem na něj, formou vánočního dárku, vzal celou rodinu. Uvědomoval jsem si, že trochu riskuji; nedávno mi někdo vyprávěl historku o tom, jak nadšený tatínek koupil celé rodině lístky na King Crimson a bohužel zůstal ve svém nadšení osamocen. Naštěstí se nic takového nestalo, Bárka i obě dcery (16 a 10) byly z koncertu nadšené!
Uvědomil jsem si, že tyto dvě události kromě blízkého data konání spojuje ještě jedna drobnost: Před pár lety rozjel David Byrne „povzbuzující“ projekt, mapující pozitivní události a skutky jakýchkoli rozměrů kdekoli na planetě. Dal mu název Reasons To Be Cheerful (tedy „Důvody k radosti“) – podle velkého hitu Iana Duryho! Oba koncerty každopádně mezi takové „důvody“ patří.