Mám takový „problém“. Když se opravdu stanu něčím fanouškem, líbí se mi pak od něj (ní/nich) skoro všechno. Uznávám sice, že v případě některých alb mohou existovat oprávněné kritické výtky, ale srdce rozumem nepřetlačím. Mně se pak fakt líbí skoro všechno.
Na téma „celoplošného obdivu umělce“ jsme tuhle narazili při chatu s Martinem Kyšperským. Shodli jsme se, že to může mít různé důvody, některé možná i lehce patologické, ale do toho psychoaspektu jsme zas tak nešťourali. Celou úvahu vyvolal jednoduchý Martinův dotaz, zda mám coby fanoušek Iggyho Popa rád jeho album Party, které natočil v roce 1981 ve spolupráci s Ivanem Králem. „Obecně“ se má za to, že deska extra úspěšná ani kvalitní nebyla.
Ohledně Party u mě ale hraje roli i to, jak a kdy jsem ho poznal. V mých sedmnácti. O rok dříve jsem získal svou první Iggyho desku Soldier z roku 1980. Úplně jsem jí propadl a myslím, že je i „objektivně“ skvělá. (Pro někoho je to poslední klasická Iggyho deska, pro jiné první z těch méně zásadních.) Od té chvíle jsem se snažil získat další jeho nahrávky a postupně se stával čím dál větším fanouškem. Skamarádil jsme se s Tobiášem Jirousem, který měl podobný vkus a skvěle vybavenou kazetotéku. Ten mi Party nahrál. Byla to kdovíkolikátá kopie a bohužel k tomu nebyl ani seznam písniček. ALE! On měl tu desku nahranou od Mejly Hlavsy! S takovým rodokmenem bych klidně z kazety nábožně poslouchal jenom šum. Pár měsíců na to jsme s rodiči navštívili Vídeň a já byl v hudebním obchodě úplně blažený z toho, že si mohu opsat názvy písniček! (Abych si CD koupil, na to jsem samozřejmě neměl.)
Nyní, s nějakým odstupem, už cítím, že ta deska není nejzdařilejší a spolupráce Pop / Král svůj potenciál bohužel nenaplnila. Možná i proto, že se Iggy nacházel v dost chaotickém období; evidentně chtěl udělat komerčně úspěšnou desku, ale zároveň tuto ambici sám bojkotoval. Ne nadarmo jednou Bowie charakterizoval Iggyho kariéru jako „prohru vyrvanou ze chřtánu vítězství“. Jak ale jeden kritik s odstupem času na příkladu rozjuchané Happy Man poznamenal, Iggy se neumí zaprodat, ani když se o to ze všech sil snaží! To je svým způsobem úspěch, ne?
Zkrátka, všechny kritické výtky uznávám, ale když slyším třeba první vteřiny Eggs On Plate, stejně se mi po tváři rozlije blažený úsměv.