Interview s Allenem Ginsbergem je pravděpodobně poslední text, který Václav Hrabě napsal nebo se na něm alespoň autorsky podílel. Zemřel totiž na otravu svítiplynem 5. března 1965. Ginsbergův přílet do Prahy a Hrabětovu smrt tedy dělí pouhých třináct dnů. Rozhovor vyšel v cyklostylovaném časopise libeňských gymnazistů Divoké víno, v jednom z prvních čísel, množených ještě v podlouhlém formátu na výšku složené strany A4. Podpis: Machálek & Hrabě & Hess. O dvě stránky napřed je Ginsberg zachycen na fotografii Miloše Choutky při recitaci ve Viole a pod snímkem je reprodukován jeho autogram i s kresbičkou: několika čarami načrtnutá silueta mrakodrapu, nad ní srpek měsíce a hvězda. Dodejme jen, že datum Ginsbergova příletu má Hrabě nejspíš špatně, archivy StB totiž tvrdí 18. února, jiný zdroj z té doby, včetně Hraběte, uvádí 19. února. Ginsbergův životopisec a archivář Bill Morgan dokonce zmiňuje 20. února. Předpokládejme, že fízlové to měli správně. Onou dívkou byla básnířka Vladimíra Čerepková a proběhlo to trochu jinak. Delší báseň, jejíž recitaci Hrabě zmiňuje, se jmenuje The Change: Kyoto – Tokyo Express a pojednává o duchovní proměně, již Ginsberg v roce zažil při cestě vlakem z Kjóta do Tokia, před přesunem do Japonska totiž pobýval v Indii. Datována je 18. červencem 1963.
Václav Hrabě & spol.
ALLEN GINSBERG V PRAZE
V pátek 19. února vystoupil z letadla Havana-Praha nápadný muž v potrhané semišové bundě, na nohou staré plátěnky. Nikdo jej nepoznal.
Za několik dní nato procházeje Prahou vstoupil do vinárny Viola. Na několika plakátech četl své jméno. Kolemjdoucí dívka se zmínila: „Teď už každej pobuda vypadá jako Ginsberg.“
Přistoupila k němu dívka a zeptala se: „Nejste vy pan Ginsberg?“
Allen Ginsberg nemohl dlouho pochopit, že je u nás tak populární. Přesně týden po příjezdu do Prahy jsem jej viděl na improvizovaném jam-session ve Viole. Vystoupil na pódium a požádal: „Byl bych rád, kdyby se mohlo rozsvítit světlo, protože nejsem herec.“ A potom přednášel jednu svoji báseň. Seděl jsem v první řadě a Allen mi několikrát pohlédl do očí. Zvykl jsem si dívat se do jeho očí. Později jsem viděl, jak mu po tváři stékají slzy. Mluvil velmi dlouho, protože to byla jeho nejlepší báseň, a já jsem mu rozuměl každé slovo. Když skončil, otřel si tvář a několika slovy chtěl báseň vysvětlit: „Po dlouhý čas jsem byl pouze homosexuální, ale potom jsem opět vstoupil do svého těla a pocítil jsem, jak jsou ženy něžné. To, co jsem vám zde četl, je jen záznam pohybů mého pláče v rychlíku někde mezi Tokiem a Kjótó.“
A pokračoval: „Píšu v dlouhých verších, a proto je vždy třeba zhluboka se nadýchnout – až do dolního žaludku. Proto mám takové břicho. Byl jsem velmi dlouho v Indii a Japonsku a tam jsem se naučil velmi primitivní jógu, jógu pláče a zpěvu, a proto vám nyní budu zpívat. Slova se budou opakovat a jsou nesrozumitelná, protože je to konkrétní poezie, ale je to poezie stará tisíce let.“
Allen vzal do rukou dva malé plechy, podobné našim činelům, a potom velmi dlouho zpíval a udával si rytmus údery: „Hariom na móši vá, hariom na móši vá …“
Slova se opakovala v desítkách podob.
Interview
S Allenem Ginsbergem
Pane Ginsbergu, jaký je váš postoj k tomu, že jste řazen mezi beatniky?
Když jsem se tak začal chovat, když nám tak začali říkat, vůbec jsem nemyslel na to, že bych se stal příslušníkem nějaké ostře vyhraněné skupiny. V současné době se famóznost beatniků stala výhodným komerčním artiklem. Téměř všichni ti mladí v Greenwich Village, kteří se převlékají do roztrhaných šatů, aby vypadali autenticky, jsou pouhými manekýny, kteří zneužívají naší tvrdé a nelítostné životní cesty, snaží se o napodobení našich mravů a životní filozofie. Na všem tom se snaží postavit svou vlastní popularitu anebo aspoň za tučný honorář naplnit kapsy majitelům hospod v Greenwich Village. Tito mladíci, kteří se snaží přiživit na popularitě, které jsme dosáhli kusem svého života, nejsou beatnici.
Co si myslíte o civilizaci?
Je to šílené, kam až dovedla člověka, jak civilizace učinila člověka krutým. Ve svých vizích se snažím jít napřed a snažím se o znovuzlidštění člověka. Nemohu se z toho vymanit. Mé vize jsou podmíněny právě tím, jak je život krutý. Když se v mých vizích objeví nějaký anděl lidskosti, není to tím, že bych se z vize dostal, ale tou krutou skutečností, která vznik každé takové vize podmiňuje.
Jaký je pro vás problém číslo 1?
Někdo by mohl považovat za problém číslo jedna atomovou válku. Ta by ale byla zase jedním z možných důsledků znelidštění člověka, demagogie politiky.
Co je pro vás politika?
Jednou jsem napsal: Básníci by se neměli plést do politiky. Starám se o člověka a politika stupňuje jeho odlidštění. Chci být naprosto svobodný, a proto se nemohu angažovat do politiky. Nikomu nechci vnucovat svou vůli. Má svoboda je podmíněna svobodou ostatních lidí.