Jmenoval se Vidar Jensen a byl to norský lékař. Tak ho znaly jeho děti… Až jejich spolužáci je upozornili, že otec mluví norsky s přízvukem. Po jeho smrti v r. 2012 jeho potomci objevili deníky z let 1945–1948, napsané jazykem, který neznali. A ukázalo se, že jejich otec se původně jmenoval Václav Polívka, své deníky napsal česky a zachytil v nich přelomové období moderní československé historie.
Deníky začínají očekávaným, ale stále nejistým koncem války. Polívka přesvědčivě zachycuje chaos protileteckých poplachů, včetně tragického náletu na Prahu 14. 2. 1945. Mrazivé, takřka reportáží útržky z protektorátní každodennosti se mísí se studijními povinnostmi – připravoval se na maturitu. A zároveň chodil s jistou Lídou, které „to tak slušelo v její bílé beraničce“. A muzicíroval, protože Polívka hrál s přáteli v amatérském kvartetu, ovšem na vysoké úrovni. Zabýval se i takovými plány, jako bylo pořízení kvalitního vídeňského cella z 18. století.
Jednou z cenných pasáží deníků je podrobně popsané Pražské povstání, z perspektivy nejasného výsledku – Polívka vyjadřuje obavy, aby Praha nedopadla jako Varšava. A zachycuje nemyslnost německého odporu včetně krutostí spáchaných SS na mladých účastnících povstání (na drastickou podobu německé msty za nadcházející porážku se při úvahách o české a německé vině leckdy zapomíná). Polívka byl zároveň dobrý fotograf, takže povstání zdokumentoval – snímky jsou ve vydání deníků otištěny, byť v poměrně malém formátu.
Zážitky Václava Polívky vyvolávají vzpomínku na Škvoreckého Zbabělce – předkládají podobnou směs smrtelného ohrožení, chaotických improvizací a zájmu o dívky. Odlišuje je ale tón. Polívka byl cílevědomý mladý vzdělanec, který se nezahříval humorem a nebránil se světu slangem, nebo to alespoň v denících nezachytil. Své intimní vztahové záznamy navíc zachytil těsnopisem, nakladatel to respektoval a součástí vydání nejsou. Odpovídají prý tomu, co zajímá mladé muže… A oproti Škvoreckému může být Polívka také daleko politicky adresnější. V podstatě hned v květnu 1945 si všímá prapodivné změny klimatu, kdy politici a média začínají zveličovat roli stalinského Sovětského svazu při porážce nacistického Německa a umenšovat roli dalších Spojenců. Polívka vítá rudoarmějce osvoboditele, ale zároveň vnímá civilizační rozdíl mezi nimi a Čechoslováky. Jako přesvědčený stoupenec masarykovsko-benešovského Československa si bedlivě všímá toho, jak se ve zdánlivě svobodné společnosti začaly používat polopravdy, pootočené informace i vyslovené lži. To vše v zájmu převzetí moci komunisty.
Polívka mapuje i otřesený svět obnoveného Československa, to, jak se vytratila funkčnost služeb a vzájemná slušnost. Suše popisuje otravnou byrokracii, která ho zjevně trápí víc než pokulhávající hospodářství. Polívka odmaturoval, začal studovat medicínu a do únorového převratu zažil dvě určující zahraniční cesty do Dánska. Nevyhnutelně si všiml odlišnosti ve funkčnosti a občanské vlídnosti severských společností oproti té československé. Navíc se setkal s dánskou dívkou Vibeke, a deníky se stávají kronikou jednoho vztahu, který zprvu oba aktéři považovali za nenaplnitelný. Když ostatně Vibeke přijela se studentskou výpravou do Československa, chtěla jejich vztah ukončit.
Polívka jí píše jeden dopis za druhým, trápí se s náročným studiem, muzicíruje a glosuje. Je pozoruhodné, že používá termín „želená opona“ již v roce 1945, ačkoli W. Churchill ho ve svém projevu vyslovil až v roce 1946. Jako výmluvný detail v proměně poměrů svědčí zklamání ze vztahu s Lídou, která začíná vést „hrozné komunistické řeči“. Polívka uvažuje, jestli neemigrovat. Zápisy končí únorovým pučem, líčením studentských protestů. Následuje několik popisů poúnorového bezpráví, pár poznámek ke studiu a otázka, jestli má vztah s Vibeke budoucnost.
Deníky mají své pokračování, které Polívka už nenapsal. Jak při jejich představení v pražském knihkupectví Ostrov popsal norský bohemista a novinář Terje B. Englund a jak stojí i v doslovu, Polívka ještě v roce 1948 emigroval. Falešný pas si pořídil z výnosu prodeje svého drahocenného cella. Setkal se s Vibeke, oženil se s ní, dostudoval a usadil se v Norsku. Přijal to nejobvyklejší norské jméno, zřejmě z hlubokého zklamání z vývoje v Československu. Svým dětem tuto část vlastní identity zatajil.
Jeho deníky vyšly díky péči jeho syna anglicky ve Spojených státech, pod dojemným názvem převzatým z textu: In the Morning We Played Quartet (2014). A poskytují jasný důkaz, že v době dravého komunistického šturmu k moci zdaleka ne všichni lidé v Československu byli zpitomělí propagandou, traumaty z války či intelektuálními limity. Václav Polívka odcházel ze světa, který už po roce 1948 nemohl považovat za vlastní. Úvahy o následcích emigrace statisíců Čechoslováků jako byl on pro celou společnost jsou nabíledni.