Za dob totalitních byly různé podoby „Čundrgroundů“ možná nejdříve ctí z nouze, aby si jeden z našich nejzásadnějších rockerů mohl navzdory zákazům zahrát alespoň ve „folkovém“ formátu. Jenže úsporné akustické sestavy se spřízněnými osobnostmi se staly výtečnou koncertní platformou s vlastními zjevnými přednostmi. Třeba s možností dát ještě větší důraz na text. Nemluvě o vzájemně inspirativním prolínání repertoárů zrovna zúčastněných hudebníků – a taky výtečných parťáků na nějaký ten večírek. Různé akustické malé party se tak logicky staly příjemným zpestřením Mišíkovy koncertní činnosti i v dobách svobodných. Jistě mohlo jít také o cnost z nouze, tentokrát ekonomické či kapacitní, kdy ne každý klub dokázal pojmout Etc., ale hlavně zůstala radost. Včetně té večírkové. „My jsme si dneska s Honzou Hrubým udělali radost a koupili si cestou takové lahve… Hned jsme některé otevřeli, takže je nám dobře na duši, doufám, že vám taky,“ uvádí Mišík stylově Špejchar blues.
Archivní nahrávka z roku 2001 z brněnské Alterny oživuje setkání ne tak obvyklé trojice, kde s dlouholetými souputníky Vladimírem Mišíkem a Janem Hrubým hraje Rudolf Hálek, kmenový člen Hrubého kapely Kukulín. Jasně, že personální obsazení napoví střídání Mišíkových evergreenů s „kukulínským“ repertoárem, potažmo s instrumentálními (či bezeslově a s gustem hulákanými) verzemi písní z projektu Hrubého s Michalem Prokopem, Peterem Mustillem a Petrem Skoumalem Černý ovce (1997). A jasně, že asociace s akordeonem hned vyvolá představu bujaré verze titulního blues koncertního alba Sladké je žít.
Mohlo by se zdát, že se ohlasy irských skočných budou s Mišíkovým písničkářstvím trochu tlouct. Ale kdepak, vše se potkává už jen díky uvolněné atmosféře. Ono „dobře na duši“ je ze čtvrtstoletí staré nahrávky stále cítit. Stačí poslouchat, nemusíte otevírat ani žádné láhve. I když se sklenkou je to samozřejmě ještě lepší poslech.