Paříž a New York – dva ostrovy uprostřed širého světa. Jejich obraz se však neskládá jen z ulic, domů, podzemky a pulzujících davů. Spojuje je především zvláštní, společná dynamika. Odděluje je od sebe oceán, přesto k sobě po celé 20. století nepřestávají vzhlížet jako dvě nepopiratelná ohniska světové tvorby. Tyto dva pomyslné kontinenty nikdy neexistovaly odděleně.
Když Centre Pompidou v roce 1977 uspořádalo jednu ze svých prvních velkých výstav, nesla příznačný název Paris–New York. Expozice ve dvaceti devíti kapitolách mapovala kulturní a umělecké vazby obou měst: od časů Gertrudy Steinové a jejího salonu v Rue de Fleurus přes slavnou Armory Show roku 1913, která otevřela americkému publiku evropskou modernu, až po vliv Marcela Duchampa na mladé americké umění či Francise Picabiu, pro něhož byl předválečný New York – můžeme dodat, že vcelku oprávněně – „jediným kubistickým městem na světě“.
Druhá světová jatka vazby ještě umocnila, do USA emigrovali surrealisté s Bretonem a Ernestem v čele či Piet Mondrian, který zde v roce 1943 inicioval vůbec první výstavu Jacksona Pollocka. Uskutečnila se v The Art of This Century gallery (Galerii umění tohoto století), vedené Peggy Guggenheimovou, která byla jedním z hlavních převozníků mezi oběma světy. Explodoval v ní abstraktní expresionismus, gesto budoucnosti, a lze ji označit za preludium přesunu centra avantgardy právě za Atlantik.
Výčet by bylo možné dále rozšiřovat: Jean Dubuffet a jeho art brut, Jean Tinguely a jeho pocta New Yorku z roku 1960, nová figurace či vliv Constantina Brâncușiho na americké minimalistické sochařství. Ve zkratce se tak ukázalo, jak zásadní byl vztah mezi Paříží a New Yorkem pro umění 20. století.
Je více než symbolické, že beatnická pařížská legenda vypráví o divoké poctě, kterou nespoutaní američtí spisovatelé vzdali Marcelu Duchampovi. Když se s ním v Paříži setkali, jeden si před ním klekl a začal mu líbat nohy, druhý vytáhl nůžky a v témže okamžiku mu ustřihl kravatu. Byl v tom jistě rauš, recese i spontánní obdiv, ale také intuitivní uznání kontinuity s evropskou avantgardou, na niž beatníci navazovali možná vědoměji, než by se mohlo zdát.
Ani beat generation nespadla do Paříže z prázdného prostoru. Čerpala z dlouhé tradice amerických umělců a spisovatelů, kteří v evropské metropoli hledali inspiraci, svobodu i nový začátek.
Bez Paříže by celá moderní americká literatura zkrátka vypadala jinak. Henry Miller by nikdy nenapsal Tiché dny v Clichy, Ernest Hemingway by zde nenašel prostředí, které formovalo jeho ranou tvorbu a ovlivnilo literární slávu. Město přitahovalo ze symbolických i praktických důvodů. Silný dolar činil evropský pobyt v první polovině 20. století pro americké intelektuály relativně dostupný; do Paříže tak přijeli John Dos Passos, F. Scott Fitzgerald i mnozí další. Neméně důležitá však byla i volnost. Prohibice, americký puritanismus i rasová segregace působily v „zemi svobody“ stále dusivěji. V Paříži proto zakotvila řada afroamerických jazzmanů, například Sidney Bechet nebo Bud Powell, kteří zde nehledali pouze inspiraci, ale i únik před rasismem. Jednou z ikon meziválečné Paříže se stala také Josephine Baker.
Ale zpět k našemu hlavnímu tématu. Na zmiňovanou výstavu přijel v srpnu 1977 do Centre Pompidou také William Burroughs, „the pope of the Beat Generation“, jak jej tehdy označil jeden z francouzských redaktorů. Spolu s Allenem Ginsbergem představoval klíčovou postavu celého hnutí. Burroughs tehdy chodil po městě, poskytoval rozhovory a vzpomínal. Nebylo divu. Beat generation byla s Paříží spojena mnohem těsněji, než by se na první pohled mohlo zdát.
Mezi lety 1958 a 1963 se zde v rámci dlouhé tradice kulturních vazeb mezi New Yorkem a francouzskou metropolí zformovala komunita, která zásadně posunula literární tvorbu druhé poloviny 20. století. Proč se beatníci vydali právě do Paříže? Aby následovali své předchůdce z „prokleté generace“ amerických literárních exulantů? Burroughs na tuto otázku odpovídal stručně: „Zbavili jsme se cenzury.“
Evropa nabízela možnosti, které byly v Americe stále svázané povrchní morálkou, pruderií, i právními omezeními. Paříž navíc poskytovala prostředí relativní anonymity, dostupnost drog (heroin zde měl být podle pamětníků čistší než v Mexiku) i prostor pro životní experimenty, které byly pro beatnickou imaginaci téměř stejně důležité jako literatura sama.
Burroughs zde zároveň procházel složitým obdobím osobní proměny. Se svým partnerem Ianem Sommervillem, s nímž se seznámil v dodnes existujícím knihkupectví Shakespeare and Company, se pokoušel – bolestivě a jen částečně úspěšně – vymanit ze své heroinové závislosti.
V Latinské čtvrti, na adrese 7 rue Saint-Séverin, sídlilo nakladatelství Olympia Press, dnes již legendární instituce specializovaná na anglicky psanou literaturu na hranici erotiky, experimentu a skandálu. Vyšel zde Plexus Henryho Millera, Lolita Vladimira Nabokova i pro náš příběh zásadní, zmiňovaný Nahý oběd, publikovaný roku 1959.
Burroughs knihu, kterou začal psát v marockém Tangeru jako neuspořádaný soubor dopisů, fragmentů a poznámek a s níž mu pomáhali přátele jako Ginsberg či Kerouac, který vymyslel název, definitivně dopsal právě v Paříži. A nebyla to náhoda.
Vše začalo v říjnu 1957. Oči celého světa se tehdy obracely k nebi, kde
