Brněnská vila Kociánka je obrovská, transparentní schránka odlitá z betonu. Je zasazena do svahu a pozorovatele svádí k dojmu, že je novodobou paralelou k proslulé vile Tugendhat. Její tvůrci se ale dílem Miese van der Rohe neinspirovali a existující podobnosti jsou tudíž náhodné. Blízké charakteristické rysy nalezneme jen v obdobně koncipovaném obytném prostoru (duplex), logicky reagujícím na terénní konfiguraci pozemku, a v užití ‚exkluzivních‘ materiálů, jimiž jsou na rozdíl od Miesova onyxu, chromované oceli či exotického dřeva pouze perfektně provedené pohledové betony, zcela ovládající exteriéry a interiéry jinak stroze geometrické architektury.
Volba materiálu a technologie nebyla náhodná: Zdeněk Makovský patří mezi nemnoho autorů, kteří se specializují na stavby z litého betonu, což jistě to souvisí i s jeho druhou profesí sochaře, ze které pramení jeho cit pro práci s hmotou a objemem. Beton zde nepředstavuje pouze primární materii, ale i důležitý protikladný činitel, kontrastující svou podstatou (pevností) s křehkou substancí velkoformátových oken. Autorům se podařilo realizovat zajímavé dílo, inspirované mistrem minimalistické betonové estetiky Tadaem Andem, a jako takové si zasluhuje uznání. A to i přes jeden nedostatek, který představuje příliš členitá konstrukce, skrývající před pohledy sousedů bazénovou halu. Přínosem tohoto počinu je úsilí, které autoři museli vynaložit, aby mohli realizovat stavbu, jež u nás z technologického hlediska nemá obdoby, ale zejména značnou dávku odvahy vstoupit na neznámé území a vůli hledat vhodný výraz pro typ obytné stavby, kterou česká moderní scéna prakticky nezná, respektive se s ní zejména kvůli silně levicově a sociálně smýšlející avantgardě nikdy neztotožnila. Svými rozměry, náročností provedení a velkoryse řešenými obytnými prostory i vybavením totiž vila Kociánka z typologického hlediska představuje moderní rezidenční architekturu, jakousi novodobou paralelu k římské městské vile (villa urbana), jejíchž příkladů kromě zmíněné vily Tugendhat, Sochorovy vily ve Dvoře Králové nad Labem (Josef Gočár) nebo čelákovické vily továrníka Volmana (Karel Janů a Jan Voženílek) na našem území o mnoho více nenajdeme.
