Město Roubaix zná ve Francii asi každý. Před časem jsem se o něm náhodou bavil se dvěma studentkami medicíny. „Nejošklivější město,“ řekla první. „Jediná velká radnice, kde vládne radikální levice,“ dodala druhá. „Nejchudší město ve Francii,“ shodli jsme se. Podle nedávných oficiálních statistik zde opravdu žije pod hranicí chudoby více než 46 % obyvatel.
Roubaix kolem mě už léta zaznívalo jako podivné vábení. Nejprve v souvislosti s muzeem La Piscine, symbolem jeho kulturní proměny. Ale vedle oficiálních institucí ke mně probleskly také zprávy o místní alternativní scéně, urbexu, street artu…
Například La Cave aux Poètes – nenápadný klub ukrytý ve sklepě v centru města. V sedmdesátých letech se zde četla poezie jako v pražské Viole, o dvacet let později opuštěné místo objevila skupina hudebníků a výtvarníků. Postupně jej přetvořili v nový hudební kosmos. V okamžiku, kdy se k němu blížíte, se vám může zdát, že již neexistuje (finanční problémy opravdu má, ale to s tím nesouvisí). Pohled strhují slepé cihlové stěny a graffiti. Prostor zdánlivě zaujímá parkoviště, jen namalovaný nápis ukazuje směr. Jde o opravdové podzemí, místo se pyšní stropem vysokým pouhých 2,03 metru. Kdo měří víc, musí se při koncertě přikrčit nebo si sednout. Podle dlouholetého ředitele Nicolase Lefèvra se zde od začátku hrálo doslova na dosah publika, scéna byla vyvýšená jen o deset centimetrů. Jeden z návštěvníků atmosféru připodobnil k londýnským darkwave klubům. Vyrostla zde jedna z nejživějších scén alternativní hudby na severu Francie. „Sklep básníků“ pro mě byla stopa, že Roubaix není jen městem sociálních statistik.
Když jsem přemýšlel, jaký obraz ve mně Roubaix vyvolává, napadl mě kus látky. Představil jsem si, jak se po nedělním obědě sundává ze stolu slavnostní ubrus, v jednom místě se zachytí o hranu a protrhne se. Právě tou trhlinou je Roubaix – město, které vydobylo svou slávu jako prosperující srdce francouzského textilního průmyslu. Dodnes je v něm minulost patrná, ale viditelnější jsou šrámy, které po sobě zanechal ekonomický pád.
Vzestup Roubaix začal během průmyslové revoluce v první čtvrtině 19. století. Ze sedmitisícového města na francouzsko-belgickém pomezí se během čtyř generací stala stotisícová průmyslová metropole. Vlna, bavlna, později umělá vlákna sem přilákaly kapitál, dělníky i technické inovace. Továrny rostly téměř bez přestání i urbanistického plánu, jejich rytmus určoval každodenní život lidského hemžení. Roubaix získalo nová přízviska: francouzský Manchester či Ville aux mille cheminées (Město tisíce komínů).
Průmysl nevytvářel pouze pracovní příležitosti, ale utkával celou městskou strukturu. Podél železnice a nového plavebního kanálu vznikaly rozlehlé tovární komplexy, přádelny, tkalcovny, barvírny i sklady. V bezprostředním sousedství výroby vyrostly dělnické kolonie, úzké řady cihlových obydlí známých jako courées – bloky s vnitřním dvorem, často jedinou studnou a sdílenými toaletami. Při pohledu z ulice vypadají domy téměř identicky, mají dvě patra, dominuje jim červená barva vypalovaných cihel, jen někdy jsou přetřeny na bílo.
Město postupně vzniklo jako podivná
